Článek
Už dlouho jsme věděli, že je na peníze. Ne že by byl chudý, to vůbec. Měl slušný plat, bydlel sám, žádné děti, žádné dluhy. Jen byl prostě držgrešle. Ten typ člověka, který má všechno spočítané do poslední koruny a vždycky přemýšlí, kde by se dalo ještě ušetřit. Nejednou se nám stalo, že odmítl jít s námi na oběd, protože „to je zbytečně drahé“ a „má přece jídlo z domu“. Brali jsme to. Každý jsme nějaký.
Jenže pak se stalo něco, co už se vzít nedalo.
Dokončili jsme jeden větší projekt. Nebylo to nic světoborného, ale pracovali jsme na tom dlouho a všichni jsme si řekli, že si po tom maratonu zasloužíme normální oběd venku. Bylo nás osm. Domluvili jsme se spontánně, žádné velké plánování. Restaurace kousek od práce, normální místo, kam chodí hodně lidí z kanceláří.
On s námi šel. Už to bylo trochu překvapení, ale nikdo to nekomentoval. Sedli jsme si, objednali si jídlo, někdo pivo, někdo limonádu. Nic přehnaného, žádné šampaňské. Normální pracovní oběd. Atmosféra byla fajn, smáli jsme se, řešili práci i věci mimo ni. Všechno působilo úplně normálně.
Když jsme dojedli, obsluha se zeptala, jestli budeme platit dohromady, nebo zvlášť. Domluvili jsme se, že každý zvlášť, ať je to jednodušší. Začali jsme platit jeden po druhém. Každý zaplatil svoje jídlo, pití, někdo přihodil pár korun navíc jako dýško. Nic neobvyklého.
On byl poslední.
Obsluha mu řekla částku. On se na ni podíval, pak se rozhlédl po stole a úplně klidným hlasem řekl, že zaplatí svoje, ale ať mu odečte dýško, které už dali kolegové před ním. Že přece na tom dýšku „už je dost“ a že nevidí důvod, proč by měl platit víc.
V tu chvíli se zastavil čas.
Nikdo z nás se ani nepohnul. Jen jsme na něj koukali. Fakt jsem měla pocit, že jsem něco špatně slyšela. Čekala jsem, že se zasměje a řekne, že si dělá srandu. Že to byl trapný vtip. Jenže on se netvářil, že by vtipkoval. Naopak. Vypadal úplně vážně. Klidný. Jako by šlo o naprosto logickou věc.
Obsluha se na něj podívala, pak na nás, pak zase na něj. Řekla mu, že to takhle nejde. Že dýško není součást jeho účtu, že každý platí svoje a hotovo. Žádné odečítání. Řekla to slušně, ale jasně.
On se začal dohadovat. Ne křičet, ale vysvětlovat. Že přece když už tam dýško je, tak by se mělo rozpočítat spravedlivě. Že nechce platit víc, než musí. Že to dává smysl.
Nikomu z nás to smysl nedávalo.
Bylo mi fyzicky trapně. Ten druh trapna, kdy cítíš horko v obličeji, i když nic neříkáš. Chtěla jsem se propadnout pod zem. Viděla jsem, jak se ostatní dívají do stolu, na telefon, kamkoli jinam, jen ne na něj. Bylo jasné, že se za něj stydíme všichni, i když to nebyla naše vina.
Obsluha to ukončila. Řekla mu, ať zaplatí přesně to, co má na účtence, nebo že zavolá vedoucího. Nic víc. Žádná diskuse.
Zaplatil. Do poslední koruny. Nechal si vrátit drobné, které by normálně zůstaly na stole. Sebral peníze, uložil je do peněženky a zvedl se, jako by se nic nestalo. Žádné „tak pojďme“, žádné omluvné gesto, nic.
My jsme se zvedali po něm. Mlčky. Nikdo neměl chuť cokoli komentovat. Cestou zpátky do práce panovalo ticho. Takové to nepříjemné, nucené ticho, kdy všichni vědí, že se něco stalo, ale nikdo to nechce být ten první, kdo to pojmenuje.
A pak se to rozneslo.
Ne že by to někdo vyloženě pomlouval, ale kancelář je malá. Stačilo pár vět typu „to bylo fakt trapný“ a „to jsem ještě nezažila“. Od té doby se něco změnilo. Už ho nikdo nezval na obědy. Když se plánovalo jít někam po práci, automaticky se s ním nepočítalo. Ne proto, že by byl špatný kolega pracovně. Ale protože nikdo nechtěl znovu zažít ten pocit studu.
On si toho buď nevšiml, nebo to ignoroval. Možná si pořád myslí, že měl pravdu. Možná si myslí, že jsme přecitlivělí. Nevím. Jen vím, že tím jedním obědem si zavřel dveře, které už se znovu neotevřely.
A pokaždé, když jdeme s kolegy na oběd, někdo se zasměje a řekne: „Hlavně ať neřešíme dýško.“
A všichni přesně víme, o kom je řeč.
