Článek
Jmenuju se Kristýna a myslela jsem si, že když si vezmu Matěje, beru si hlavně jeho — ne celou jeho rodinu. Ukázalo se ale, že realita je… trochu jiná. A že sňatek s mým mužem automaticky znamenal i sňatek s jeho matkou. S Matějem jsme se poznali na vysoké, prožili spolu krásné roky a já měla pocit, že jsem našla člověka, se kterým zestárnu. Všechno bylo přirozené, jednoduché, hezké. Jenže už při zásnubách se objevila první trhlina. Jeho máma se na mě dívala se zvláštním úsměvem a pronesla větu, která mi tehdy připadala jen nepatrně zvláštní — dnes už vím, že to byl varovný signál: „Doufám, že budeš pro Matěje dobrá manželka.“ Nebyl to milý tón. Spíš test.
Když jsme plánovali svatbu, těšila jsem se, že si ji uděláme podle sebe. Jenže tchyně převzala otěže dřív, než jsem stihla vůbec najít inspiraci na Pinterestu. Měla výhrady ke všemu — moje šaty prý byly moc jednoduché, menu bylo špatně, protože „Matěj přece nejí sýry“, seznam hostů upravovala podle sebe a květiny komentovala slovy, že „růže jsou kýč“. Najednou jsem nevěděla, jestli plánuju vlastní svatbu, nebo jen asistuju ženě, která si ji chce prožít znovu — tentokrát podle sebe. A co bylo nejhorší? Že si to užívala. Viděla jsem, jak jí oči září pokaždé, když mi „opravila“ nějaké rozhodnutí. Dokonce jednou prohlásila, že „ještě že má nová nevěsta poněkud slabší organizační schopnosti, jinak by to tu celé dopadlo bůhvíjak.“ Neřekla to přímo mně, ale slyšela jsem ji, jak to vykládá své sestřenici do telefonu. Ten pocit bezmoci a ponížení se se mnou vezl ještě dlouho.
Po svatbě jsem doufala, že už konečně bude klid, ale realita byla opačná. Jako by si tchyně řekla, že teď teprve začíná její skutečná práce. Objevovala se u nás nečekaně a s poznámkami typu „tohle bys měla vařit častěji, Matěj to miluje“, „když mu vyžehlíš košile takhle, nebude je mít rovné“ nebo „už sis zvykla, že v manželství má muž vždy poslední slovo?“ Zírala jsem na ni a přemýšlela, jestli to myslí vážně. Bohužel ano. A postupem času začaly přibývat i věci, které se dotýkaly přímo mě — mé práce, mé rodiny, mých přátel. „Tvoje maminka je taková zvláštní, co?“ nebo „nemáš pocit, že se tvé kamarádky k Matějovi nechovají s patřičným respektem?“ Těžko se popisuje, jak moc člověka dokáže vyčerpat, když ho někdo neustále hodnotí, porovnává a staví do pozice někoho, kdo pořád selhává.
Jednoho dne přišla, sedla si ke stolu, položila před sebe malý zápisník… a oznámila mi, že má pro mě „praktickou pomůcku“. A začala psát. Doslova checklist toho, jak má podle ní vypadat správná manželka. Byly tam body typu vstávat dřív než manžel, mít vždy navařeno „a spíš teplé“, prát pravidelně s přesnými intervaly, být mu oporou, ale „nezatěžovat ho zbytečnostmi“, dbát o sebe, „ale ne příliš“, a mnoho dalších. Seděla jsem proti ní, neschopná slova. Bylo to směs ponižujícího, směšného a zároveň děsivého. A Matěj? Ten se smál. Ne posměšně, ale takovým tím „no jo, máma“ způsobem. Jako by to byla legrace. Jenže mně to legrace nepřipadalo ani trochu. A právě tehdy mi došlo, že problém není jen tchyně — ale i to, že Matěj vůbec nechápe, jak moc mě to zraňuje. On totiž nikdy nezažil, že by ho někdo v jeho rodině takhle hodnotil. Pro něj byla máma vždy laskavá, pečující, starostlivá. Pro mě? Nevyžádaná auditorka mého života.
K mému překvapení to nakonec nebyl výbuch z mé strany, ale z Matějovy. Jednou, když mu máma začala vysvětlovat, že by mě měl „lépe vést“, ztratil trpělivost. Řekl jí naprosto jasně, že náš vztah není projekt a já nejsem pracovnice na směnu. A že její návštěvy budou jen po domluvě. Byla uražená. Dokonce i slza ukápla. Ale zmizela rychleji, než stihla říct další radu. Od té doby k nám nechodí tak často. Rady už nedává. Checklist zmizel neznámo kam.
A já si uvědomila, že jsem si nevzala muže „pod pantoflem své mámy“, ale někoho, kdo jen potřeboval pochopit, kde končí rodinná loajalita a začíná hranice našeho vlastního manželství. A za to jsem mu vděčná. Ale přiznávám — někdy, když se zamyslím, mám zvláštní mrazení v zádech z toho, jak blízko jsme byli tomu, aby naše manželství řídil někdo úplně jiný.
