Článek
Nikdy bych nevěřila, že vlastní dítě dokáže zničit manželství.
Jmenuju se Lenka, je mi třicet devět let, mám dceru Terezu, které je čtrnáct. Můj život byl donedávna naprosto obyčejný – práce, rodina, víkendové výlety. Až do dne, kdy se moje dcera rozhodla pomstít mi za jeden mobil.
Všechno to začalo naprosto banálně.
Tereza chtěla nový iPhone. Ten nejdražší, ten „co mají všechny“. Já jí řekla, že si bude muset počkat, protože si to teď prostě nemůžeme dovolit.
Rozčílila se, třískla dveřmi a křičela, že jsem trapná a že táta by jí to koupil, kdybych ho pořád nehlídala.
Brala jsem to jako pubertální výlev. Netušila jsem, že tohle byl začátek konce.
O pár dní později přišla za mnou do kuchyně s vážnou tváří.
„Mami,“ řekla tiše, „já ti to nechci říkat, ale táta tě podvádí.“
Zůstala jsem stát s hrnkem v ruce.
„Cože?“
„Viděla jsem mu na mobilu zprávy. Psala mu nějaká ženská. Byly tam srdíčka. A volali si. Tys to nevěděla?“
Srdce se mi rozbušilo.
Začala jsem se třást.
Tolik let jsme spolu a nikdy by mě nenapadlo, že by něco takového udělal.
„Jsi si jistá?“ zeptala jsem se.
„Jo,“ přikývla, „nechtěla jsem ti to říkat, ale bylo mi tě líto.“
Celou noc jsem nespala. Hlava mi jela na plné obrátky.
Vzpomínala jsem na každou chvíli, kdy se zdržel v práci, na každou zprávu, kterou napsal a rychle schoval mobil.
Ráno jsem ho konfrontovala.
„S kým si píšeš?“
Zůstal na mě koukat jako opařený.
„O čem to mluvíš?“
„Tereza mi všechno řekla. Prý ti psala nějaká ženská!“
Zvedl ruce, nechápal.
„Lenko, proboha, to není pravda!“
Ale já mu nevěřila.
Byla jsem přesvědčená, že lže.
Křičela jsem, brečela, on se snažil vysvětlit, že nic neudělal.
Nakonec odešel. A za týden podal žádost o rozvod.
Dva týdny jsem se sesypávala.
Zhubla jsem pět kilo, nespala, brečela.
Tereza byla potichu, tvářila se provinile, ale nikdy nic neřekla.
Až jednoho dne, když jsem se s ní pohádala kvůli škole, mi to vyklouzlo:
„Kvůli tobě se táta odstěhoval!“
A ona vyhrkla:
„Tak dobře! Já si to vymyslela! Jen jsem tě chtěla vytočit, protože jsi mi ten mobil nekoupila!“
V tu chvíli se mi zatočila hlava.
„Cože?“
„Já… já to nechtěla takhle,“ brečela.
Ale bylo pozdě.
Okamžitě jsem volala manželovi.
Vysvětlovala jsem mu všechno, omlouvala se, prosila, ať se vrátí.
Jenže on byl chladný.
„Lenko,“ řekl tiše, „ty jsi mi nevěřila. Po tolika letech. Stačilo jedno slovo od puberťačky a já byl pro tebe odpad. Já už se nemůžu vrátit.“
Zůstala jsem stát s telefonem v ruce.
Nedokázala jsem odpovědět.
A on zavěsil.
Teď je to půl roku.
Bydlím s dcerou sama, Tereza se snaží chovat jinak, pomáhá, omlouvá se.
Ale mezi námi už to není stejné.
Když se na ni podívám, vidím v ní zničený vztah, který jsme s jejím otcem budovali roky.
A sama vím, že i když ji miluju, nikdy jí to úplně neodpustím.
Někdy si říkám, že chyba nebyla jen v ní.
Že jsem měla víc důvěřovat, víc mluvit, míň reagovat.
Ale upřímně – když vám vaše vlastní dítě řekne, že vás manžel podvádí, komu byste věřili?
A tak sedím večer u televize, koukám na prázdné křeslo, kde kdysi seděl on, a říkám si, že největší lži neříkají cizí lidé.
Ty nejhorší přicházejí z vlastního domova.
