Článek
Když jsem tehdy poprvé odjížděl za prací do Rakouska, měl jsem v sobě zvláštní směs strachu, nervozity a naděje. Stál jsem u auta s kufrem v ruce a hlavou mi běžely různé scénáře. Co když to nezvládnu, co když se něco pokazí, co když to celé nemá smysl. Zároveň jsem si ale říkal, že je to šance, která se nemusí opakovat. Doma bych si na podobné peníze nikdy nesáhl. Pracoval bych pořád, ale pořád bychom řešili, jestli vyjdeme, jestli si můžeme dovolit dovolenou nebo větší opravu v bytě. Já jsem takhle žít nechtěl.
Práce na montážích byla od začátku tvrdá. Brzké vstávání, dlouhé směny, neustálý tlak na výkon. Člověk byl pořád v cizím prostředí, obklopený lidmi, kteří se střídali, a málokdy si s někým vytvořil bližší vztah. Večer jsem často seděl na hotelovém pokoji, koukal do stropu a přemýšlel, jestli tohle je opravdu ta cesta, kterou chci jít. Pak jsem si ale otevřel výplatní pásku a zase jsem si řekl, že ano. Že tohle je cena za lepší budoucnost.
Měl jsem plán. Jasný, jednoduchý. Vydržet maximálně pár let, našetřit na hypotéku, jednou postavit dům, mít něco vlastního. Nechtěl jsem žádný luxus, jen jistotu. Aby manželka byla zajištěná, aby se nemusela bát, že když se něco stane, nebude z čeho zaplatit účty. A taky jsem chtěl, abychom mohli normálně žít, jezdit na dovolené, užívat si společné chvíle bez neustálého stresu z peněz.
Manželka s tím tehdy souhlasila. Pamatuju si, jak mi říkala, že to dává smysl, že to zvládneme. Ze začátku jí tenhle způsob života dokonce vyhovoval. Měla dost peněz, nemusela řešit každou korunu a měla pocit jistoty. Já byl pryč většinou čtrnáct dní a pak jsem přijel domů na pár dnů. Ty dny byly zvláštní. Snažili jsme se dohnat všechno, co jsme spolu nestihli prožít, ale čas byl vždycky proti nám.
Postupně jsem začal cítit, že se něco mění. Telefonáty byly kratší, zprávy stručnější. Já byl unavený a často bez nálady, ona zase řešila věci doma, o kterých jsem neměl přehled. Když jsem přijel domů, měl jsem někdy pocit, že jsem spíš návštěva než součást domácnosti. Přesto jsem to přehlížel. Říkal jsem si, že je to jen období, že to patří k tomu. Vždyť to dělám pro nás.
Když jsem byl doma, snažil jsem se být co nejlepší. Pomáhal jsem, opravoval, byl jsem k dispozici. Ale pravda je, že únava se na mně podepisovala víc, než jsem si chtěl připustit. Často jsem byl podrážděný nebo zamlklý. V Rakousku jsem myslel na domov, doma jsem zase v hlavě řešil práci a další zakázky. Byl jsem neustále rozpolcený a ani jsem si neuvědomoval, jak moc mě to vzdaluje od člověka, pro kterého jsem to všechno dělal.
Ten den, kdy mi položila na stůl rozvodové papíry, byl zvláštně klidný. Žádné hádky, žádné výčitky. Jen ticho a její hlas, který zněl cize. Řekla mi, že už takhle nechce žít. Že je sama, i když má manžela. Že peníze jí pocit blízkosti nenahradí. Seděl jsem tam, koukal na ty papíry a měl pocit, že se mi zastavil čas. V tu chvíli mi došlo, že jsem možná celou dobu bojoval špatnou bitvu.
Připadal jsem si jako úplný blbec. Jako někdo, kdo obětoval roky života, zdraví i vztahy v domnění, že dělá správnou věc. Nečekal jsem pochvalu ani vděčnost, ale myslel jsem si, že aspoň pochopí, proč jsem to dělal. Místo toho jsem zůstal sám, s pocitem prázdna a s otázkami, na které neexistují odpovědi.
Dneska, když sedím sám a mám čas přemýšlet, se mi v hlavě pořád dokola vrací stejné myšlenky. Jestli jsem neměl zůstat doma, i kdyby to znamenalo skromnější život. Jestli by nebylo lepší mít míň peněz, ale víc společných chvil. Tyhle otázky mě tíží hlavně večer, když je ticho a nikdo mě nerozptyluje. Jedno ale vím jistě – všechno jsem dělal s dobrým úmyslem. Snažil jsem se, dřel jsem a věřil jsem, že to stačí.
Zůstal mi dům, na který jsem si vydělal vlastníma rukama, a zkušenost, kterou bych nejradši neměl. Naučila mě, že některé věci se nedají dohnat později a že čas, který člověk ztratí, už mu nikdo nevrátí. A taky to, že být přítomný má někdy větší hodnotu než jakákoli výplata nebo jistota na účtu.
