Článek
Když jsme spolu začali chodit, všiml jsem si toho poměrně brzy. Nebylo to nic dramatického, žádná velká scéna nebo průšvih. Spíš drobnosti. Třeba že nikdy nevěděla, kolik má na účtu. Ne přibližně, ale vůbec. Když jsem se zeptal, odpověděla stylem: „No… něco tam je, ne?“ Neřešil jsem to. Bral jsem to tak, že každý máme slabší stránky a že peníze prostě nejsou její téma.
Postupně mi ale docházelo, že nejde jen o nezájem. Jakmile přišla řeč na cokoliv finančního, byla úplně ztracená. Rozpočet, spoření, rozdíl mezi levným a drahým úvěrem, smysl rezervy – to všechno byly pojmy, které kolem ní jen proletěly. Ne že by byla hloupá. To vůbec ne. V práci byla šikovná, uměla řešit věci, dokázala se rychle zorientovat v problémech. Ale peníze? Tam jako by se něco zablokovalo.
Dlouho jsem přemýšlel proč. Odpověď jsem našel u jejích rodičů. Když jsem je poznal, došlo mi, že u nich doma byly peníze tabu. Něco, o čem se nemluví. Něco trochu sprostého. Nikdy neměli moc, vždycky tak tak vyšli, ale hlavně se kolem toho dělalo dusno. Jakmile se zmínila výplata, ceny nebo cokoliv podobného, rozhovor se rychle stočil jinam. Investice byly automaticky považované za podvod. Něco pro vychytralé lidi, kteří chtějí někoho obrat.
Tenhle pohled si přinesla s sebou. Peníze pro ni nebyly nástroj, ale spíš problém, kterému je lepší se vyhnout. Když se neřeší, tak nebolí.
Když jsme se sestěhovali, začal jsem postupně řešit většinu věcí já. Ne proto, že bych ji chtěl kontrolovat, ale proto, že jinak to nešlo. Nájem, energie, pojištění, trvalé příkazy. Ona platila běžné věci, nakupovala, měla pocit, že všechno funguje. A ono to fungovalo. Jen hlavně proto, že jsem to hlídal já.
Zlom přišel až ve chvíli, kdy jsme se vzali a začali řešit budoucnost trochu vážněji. Ne hned děti a dům, spíš obecně. Co kdyby někdo z nás přišel o práci. Co kdyby se něco stalo. Rezerva, spoření, nějaký plán. Když jsem to nadhodil, souhlasila. Vždycky souhlasila. Přikývla, že bychom „něco měli“. Jenže u toho to většinou skončilo.
Ona s penězi problém neměla, dokud je mohla utrácet. To jí šlo. Uměla koupit dárky, uměla si udělat radost, uměla si říct, že život je teď. A já jí to vlastně ani neměl za zlé. Jenže jakmile měly peníze dělat něco víc než zmizet z účtu, nastal problém.
Paradoxně nejhorší byly chvíle, kdy se rozhodla, že se do toho pustí. Že „taky něco udělá“. Většinou to skončilo tím, že uvěřila nějaké hlouposti. Někdo jí něco poradil, někdo jí něco slíbil. Rychlé zhodnocení, minimální riziko, všechno strašně jednoduché. Jakmile jsem slyšel věty o jistém výdělku, věděl jsem, že je zle.
Když jsem ji brzdil, urazila se. Brala to jako útok na svou inteligenci. Já se snažil vysvětlovat, že nejde o to, že by byla hloupá, ale že tyhle věci prostě takhle nefungují. Jenže vysvětlovat finance někomu, kdo k nim má vnitřní odpor, je strašně vyčerpávající. Člověk má pocit, že pořád mluví cizím jazykem.
Postupem času mě to začalo unavovat. Ne konkrétní částky, ale to neustálé našlapování kolem tématu. Přemýšlení nad tím, jak to říct, aby se neurazila. Jak něco navrhnout, aniž by to znělo jako kritika. Jak být opatrný, protože peníze u nás doma nebyly normální téma, ale citlivá oblast plná špatných zkušeností a naučeného strachu.
Začal jsem mít pocit, že všechna odpovědnost je na mně. Že já musím myslet dopředu, plánovat, hlídat. A že když to neudělám, nikdo jiný to za nás neudělá. Nechtěl jsem být ten, kdo všechno rozhoduje. Chtěl jsem partnera. Někoho, s kým se dá mluvit otevřeně i o nepříjemných věcech.
Jednou večer jsem jí to řekl narovinu. Že mě to vyčerpává. Že nechci celý život jen hasit věci a doufat, že se nic nestane. Neřval jsem, nevyčítal. Jen jsem byl upřímný. Seděla tiše a pak řekla, že se v penězích prostě nevyzná a že se jich bojí. A v tu chvíli mi došlo, že tohle není lenost ani nezodpovědnost. Je to vzorec, který si nese z domova.
Od té doby se snažím změnit hlavně jednu věc – nemlčet. Nedělat z peněz zakázané téma. Nemluvit o nich jako o něčem špinavém ani jako o něčem magickém. Prostě normálně. Jako o nástroji, který buď používáme, nebo nás jednou doběhne.
Nevím, jestli se někdy naučí investovat sama a s jistotou. Možná ne. Ale pokud se aspoň přestane bát se ptát a přestane věřit zázrakům na počkání, bude to posun. Protože budoucnost se nedá postavit jen na tom, že někdo umí peníze utratit. A já už nechci být unavený z toho, že musím být pořád ten opatrný.
