Článek
Včera jsem oslavila padesátiny. Věk, u kterého jsem si říkala, že by se měl člověk na chvíli zastavit, ohlédnout se zpátky a oslavit to nějak výjimečně. Neříkám hned ohňostroj nad Karlovým mostem nebo orchestr hrající pod mými okny, ale alespoň něco, co mi připomene, že půlstoletí je přece jen důvod k oslavě.
Můj manžel (53) mi už několik týdnů naznačoval, že chystá překvapení. Sem tam prohodil, že „na to nezapomněl“ a že „něco vymyslel“. A já, naivní, jsem si představovala různé varianty: možná wellness víkend v Krkonoších, třeba večeři v nějaké pěkné restauraci, kam normálně nechodíme. Nebo alespoň menší rodinné posezení, protože padesátiny se přece slaví jen jednou.
Ráno mě probudil a nadšeně řekl, že pro mě má dole připravené překvapení. Seběhla jsem schody s lehce rozechvělým očekáváním – a tam stál. Velký, lesklý, ani nezabalený. Vysavač.
„Podívej, je úplně nový. Ten náš starý už přece nemá možnost vypnout kartáč na plovoucí podlaze,“ vysvětloval, zatímco já jen stála a koukala. Nikdy jsem si na ten starý nestěžovala. Funguje pořád dobře. Nepotřebovala jsem nový. A už vůbec ne jako dárek k narozeninám, které jsem v duchu považovala za tak trochu přelomové.
A tím to skončilo. Žádný oběd, žádná večeře, žádná kytka. Vlastně jsem ten den ani nevařila slavnostněji než jindy, protože nebylo pro koho – manžel po obědě usnul na gauči, jako obvykle.
Přitom ještě před měsícem se zmínil, že něco podnikneme. Vypadalo to, že má v hlavě plán na výlet, možná i nějaký menší pobyt. Když jsem se ho pak přímo zeptala, kam tedy pojedeme, jen pokrčil rameny a řekl, že čekal, až mu řeknu, kdy a kam chci jet. Ale nikdy se nezeptal sám, nikdy nic nezařídil. A to jeho záhadné „překvapení“ nakonec nebylo nic jiného než ten zatracený vysavač.
Když mu bylo padesát, vzala jsem ho do Karibiku. Ano, vím, zní to velkolepě. Byla to naše životní dovolená, dlouho jsme na ni šetřili, ale říkala jsem si, že kulatiny si zaslouží něco mimořádného. Chtěla jsem mu ukázat, jak moc pro mě znamená, že jsme spolu už tolik let. Možná jsem nastavila laťku příliš vysoko.
Ale víte, co mě na tom mrzí nejvíc? Ani ne tak ten vysavač – i když tedy, ruku na srdce, je to dost necitlivý dárek. Spíš to, že v tom nebyl žádný nápad, žádné gesto. Ani malá kytka z benzínky, ani dort, ani snaha udělat z toho dne něco jiného než obyčejnou středu. Padesátka pro mě bylo těžké číslo. Cítila jsem, že potřebuju podporu, připomenutí, že pořád stojí za to se radovat.
Kdyby mi dal třeba jen dopis, pár fotek z našich společných let, nebo by vzal auto a odvezl mě na výlet někam za Prahu, na Karlštejn nebo do Českého ráje – byla bych šťastná. Nemuselo to stát tisíce. Stačilo, aby ukázal, že si uvědomuje, jak je ten den pro mě důležitý.
Místo toho jsem večer seděla u televize s novým vysavačem opřeným o stěnu a říkala si, jestli jsem opravdu tak přecitlivělá. Možná jo. Ale stejně si myslím, že když jste spolu sedmnáct let, měli byste znát, co tomu druhému udělá radost.
Nechci z něj dělat necitu, on má spoustu dobrých vlastností. Je pracovitý, spolehlivý, umí opravit skoro všechno v domě. Jenže romantika nebo empatie nikdy nebyly jeho silná stránka. A já jsem doufala, že zrovna u takového životního jubilea se v něm probudí kousek fantazie.
Místo toho budu teď vysávat s pocitem, že moje padesátiny se smrskly na kartáčový válec, který jde vypnout i na plovoucích podlahách. A že někde mezi tím vysáváním se vytratila ta radost, kterou jsem si představovala.
