Článek
Vždycky jsem věděl, že někde žije moje druhá babička – ta, která o mě údajně nestála. Tak mi to opakovala máma i druhá babička, matčina matka. Když jsem se jako dítě ptal na rodinu z otcovy strany, vždycky jsem dostal stejnou, naučenou odpověď.
„Když tvůj otec odešel, rozhodly jsme se přestěhovat, vysvětlovala máma. „Moje tchyně mě nikdy nepřijala a věděla jsem, že se na ni nemohu spolehnout. Proto jsem se rozhodla vrátit domů – tady jsem měla rodinu a zázemí.“
„A babička?“ ptal jsem se.
„Zůstala tam. A s námi už nechce mít nic společného. Upřímně – já také nevidím důvod, proč ji kontaktovat. Nikdy mě neměla ráda a nikdy mě nepřijala.“
Tehdy mi to připadalo logické. Nedocházelo mi, že jsem to byl já, kdo platí za jejich spory. Místo dvou babiček jsem měl jen jednu. Někde uvnitř jsem ale cítil, že to není fér. Občas jsem si postěžoval, hlavně při narozeninách nebo svátcích, kdy jsem vnímal, že mi někdo chybí.
Ostatní děti měly obě babičky i dědečky – víc lásky, dárků i kapesného. Já neměl nejen otce, který zemřel, když mi byly něco přes dva roky, ale i oba dědečky a jednu babičku. Jak bych se mohl necítit ukřivděně?
Tolik let přede mnou tajily pravdu
Jak jsem dospíval, můj smutek i zlost rostly. Nakonec jsem o tom s mámou přestal mluvit. Možná bych všechno nechal být, kdyby se jednoho dne nestalo něco, co změnilo všechno.
Babička, kterou jsem znal, zemřela před více než rokem. Její smrt byla pro nás obrovskou ranou. Máma se s tím těžko vyrovnávala a potřebovala pomoc odborníka. Časem se ale rány začaly hojit a život se pomalu vrátil do normálu.
Rozhodla se, že uklidíme babiččin byt. Měl být jednou můj, ale protože jsem tehdy studoval, chtěli jsme ho zatím pronajmout. Většinu úklidu jsem na sebe vzal já – měl jsem víc času.
Při třídění dokumentů jsem narazil na svazek starých dopisů. Obvykle bych je nechal být, ale když jsem si všiml odesílatele, zůstal jsem stát jako přimražený. Měly stejné příjmení jako já. A to nosíme jen já, matka – a rodina z otcovy strany.
V tu chvíli jsem pochopil, že to musím přečíst. Dopisy byly adresovány mé matce. Pocházely od babičky z otcovy strany – od té, o které mi tvrdili, že o mě nestojí. V každém z nich prosila, aby jí nebyl odepřen kontakt se svým vnukem. Psala, že ví, že jejich vztahy nejsou ideální, ale že všechno se dá napravit. Žádala, aby máma myslela na mě, ne na minulost.
Zaujal mě jeden konkrétní dopis – ten byl adresován dokonce druhé babičce. Moje „ztracená“ babička ji v něm prosila, aby na mou matku zapůsobila a pomohla jí změnit názor. Mezi dopisy jsem našel i pohlednice pro mě – přání k Vánocům, narozeninám, jmeninám… Všude bylo cítit, že na mě myslela. Bylo to jasné: nebyla to ona, kdo kontakt nechtěl. Byly to máma a babička, kdo jí v tom bránil.
Jak mi to mohly udělat?
Byl jsem otřesený. Zjistil jsem, že babička na mě celou dobu myslela, i když jsme se nikdy neviděli. A že mě měla ráda. Ještě horší bylo uvědomění, že mi vlastní rodina lhala. Celé roky! Tolikrát jsem se ptal na pravdu – a ony se mi dívaly do očí a tvrdily, že mě otcova rodina odmítla.
Nevím, co mám dělat. Zatím jsem se rozhodl mlčet. Mámu bych teď nedokázal konfrontovat – po smrti její matky se jen těžko dávala dohromady. Nechci jí přidávat další bolest. Ale jednoho dne si o tom promluvíme. Musíme.
Poslední dopis mi babička poslala před osmi lety. Nevím, jestli ještě žije. Napsal jsem jí, ale zatím jsem nedostal odpověď. Netuším, jestli pošta vrací dopisy, když adresát zemře, nebo už tam nežije. Nemám žádné kontakty na otcovy příbuzné. Vím jen, že měl sestru – neznám ani její jméno. Možná se už provdala.
Jsem na mámu strašně rozzlobený. Vzala mi šanci poznat babičku. Měl jsem přece právo ji znát. Její jednání bylo sobecké a nespravedlivé. Jednou si o tom promluvíme. Ale ještě ne teď…
