Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ta holka, co řeší lajky na Instagramu. Fakt ne. Vždycky jsem si říkala, že sociální sítě jsou jen zábava, že to není realita. Jenže pak jsem začala chodit s Martinem.
Je o pět let starší než já, a to jsem zpočátku brala jako plus. Měl práci, auto, byt, působil vyrovnaně. Byl ten typ kluka, co se umí tvářit, že všechno chápe a že už má svět přečtený. A já si vedle něj připadala trochu mladší, trochu blbější – ale zároveň jsem ho obdivovala.
Ze začátku byl skvělý. Milý, pozorný, pořád mi psal, volal, smál se mým hláškám. Jenže pak jsem si všimla, že prakticky pořád kouká do telefonu. A když jsem mu jednou koukla přes rameno, viděla jsem feed plný polonahých holek. Fitness influencerky, modelky, random holky z TikToku. Každá druhá v plavkách, zadeček natočený k foťáku, rty našpulené.
Nejdřív jsem to přešla. Ale když jsem pak viděla, že jim lajkuje fotky a pod některými dokonce píše komentáře typu „🔥“ nebo „top“, tak mě to bodlo. Řekla jsem mu to – úplně v klidu, bez scén.
„Hele, chápu, že si můžeš lajknout cokoliv, ale není mi to úplně příjemné,“ řekla jsem mu.
On se začal smát: „Ty žárlíš na cizí holky z internetu? To jsi trochu mimo, ne?“
„Nejde o to,“ řekla jsem. „Jen mi to vadí, protože… já bych tobě třeba nikdy neudělala.“
„Ale já nic nedělám,“ mávl rukou. „To jsou jen fotky.“
Jasně. Jen fotky.
Jenže to nebyla jedna nebo dvě. To byly desítky denně. Vždycky, když jsem seděla vedle něj, jel po obrazovce palcem nahoru a dolů, jak robot. Někdy jsem měla chuť mu ten telefon prostě sebrat.
Začala jsem si připadat, jako bych soutěžila s holkama, které ani neznám. A co bylo nejhorší – čím víc jsem se snažila s ním o tom mluvit, tím víc mě shazoval.
„Ty máš úplně přehnaný reakce.“
„Ty jsi fakt divná, žádná normální holka tohle neřeší.“
Tak jsem to přestala řešit. Teda, přestala navenek. V hlavě mi to ale jelo pořád.
A pak jednoho dne – úplně spontánně – jsem se rozhodla, že se taky vyfotím. Žádná nahota, prostě hezká fotka. Měla jsem nový top, vypadala jsem fakt dobře, světlo dopadalo přesně tak, jak mě lichotilo. Vyfotila jsem se, trochu upravila barvy, nahrála to na Instagram.
Reakce přišly hned. Kamarádky mi psaly, že mi to sluší. Pár kluků napsalo komplimenty. Lajky přibývaly.
A pak mi napsal Martin.
„To jako vážně?“
„Co?“
„Ten Instagram. Tohle si myslíš, že je v pohodě?“
Zůstala jsem koukat do displeje.
„Proč by nebylo?“ napsala jsem.
„Protože tohle se fakt nehodí. Normální holky se takhle neprezentujou.“
Tohle mě úplně dorazilo. Ten samý člověk, který denně obdivoval cizí polonahé ženské, mi teď moralizoval, že jsem „nenormální“.
Večer, když jsme se viděli, začal žárlit jak šílený.
„Kdo ti lajkoval tu fotku?“
„Proč ti píšou ti kluci?“
„To jako potřebuješ pozornost od jiných?“
Bylo to absurdní. V jednu chvíli se tvářil, že lajky nic neznamenají, a v druhé z nich dělal drama století.
„Ale já to dělám jen ze srandy,“ řekl jsem mu.
„Jo?“ usmála jsem se. „Tak přesně tak jsem to myslela i já.“
Na chvíli zmlkl. Viděla jsem na něm, že ho to štve – ne kvůli té fotce, ale kvůli tomu, že jsem si dovolila udělat to samé, co on. Že jsem narušila tu jeho pozici, kde on může všechno, a já mám být ta rozumná, tichá, klidná.
Od té doby byl jiný. Začal kontrolovat, co postuju, ptal se, s kým si píšu, občas i koukal do mého telefonu. Když jsem se ohradila, otočil to proti mně.
„Kdybys byla upřímná, nemusela by ses bát, že se podívám.“
„Víš, dřív jsi byla normální, teď jsi nějaká jiná.“
Jo, byla jsem jiná. Protože jsem konečně viděla, jaký ve skutečnosti je.
Když jsem ho poprvé poznala, působil dospěle. Ale čím déle jsme spolu byli, tím víc jsem viděla, že ta jeho „dospělost“ je jen póza. Že vlastně potřebuje mít kontrolu, aby se cítil jistě.
A možná právě proto ho tolik rozčilovalo, že jsem si dovolila udělat něco bez jeho svolení.
Tehdy jsem si řekla, že už nebudu nikomu vysvětlovat, proč se fotím, proč mám chuť přidat něco hezkého, proč chci být vidět.
