Článek
Nevím, jestli bych tomu měl říkat nevěra. Možná jen chyba v úsudku, možná prostě moment, kdy se mi chtělo na chvíli zapomenout, že jsem táta od dvou dětí, který řeší hypotéku a kde se co ztratilo ve školce. Každopádně to začalo na dovolené, která měla být odměnou za všechno to snažení. Hotel s pěti hvězdičkami, bazény, českým animačním týmem — prostě místo, kde se i průměrný člověk cítí jako někdo důležitý.
Moje manželka Jana se těšila víc než já. Já jsem spíš počítal dny, kdy si konečně budu moct dát pivo bez toho, abych musel odpovídat na maily. Děti byly ve svém živlu, pořád někde běhaly, a já měl po dlouhé době pocit, že na chvíli nejsem potřebný.
Jednou večer, po celodenním výletu, Jana odpadla i s dětmi hned po večeři. Řekla, že si půjde lehnout, a já jsem přikývl, že ještě zajdu dolů. Pravda byla, že se mi nechtělo do pokoje, kde se už jen tiše dýchá a šustí prostěradla.
Na baru bylo poloprázdno, klimatizace hučela a barman byl v pohodě — usměvavý, přátelský, ten typ, co vám naleje pivo a zeptá se, odkud jste, jen tak ze slušnosti. A pak tam byla ona — Karin. Tušil jsem, že je z animačního týmu. Viděl jsem ji párkrát přes den, jak s dětmi hraje volejbal. Mladá, hubená, dlouhé vlasy, takový ten typ, který se směje i na věci, které vtipné nejsou. Přisedla si ke mně, objednala si drink a začala mluvit.
Studovala vysokou, přes léto si přivydělávala tady. Typický příběh, ale poslouchal jsem ji. Věděla, jak se smát správně dlouho, aby to působilo, že ji to zajímá. Po pár drincích jsem si uvědomil, že se na mě dívá trochu jinak, než by měla. A možná jsem si tak chtěl připadat — jako někdo, o koho má někdo zájem, ne jen jako součást rodiny, která funguje podle rozpisu.
Pak už to šlo rychle. Polibek, výtah, pokoj, ticho. Ráno jsem se vzbudil dřív, oblékl se a odešel, než se probudila. Nechtěl jsem žádné trapné rozloučení. A číslo jsem jí nenechal. Neměl jsem důvod. Když mi pak po pár dnech napsala, pochopil jsem, že si ho musela najít sama — nejspíš v seznamu hostů, co měli animátoři k dispozici kvůli programu.
Doma jsem na to chtěl zapomenout. Měl jsem pocit, že to byl jen krátký výpadek ze systému, takový restart. Jenže Karin se ozvala znovu. Nejdřív nenápadně — zprávy o tom, jak se má, jak na mě myslí, jak prý to „nebylo jen tak“. Neodpovídal jsem, ale zprávy přibývaly.
Jana si toho všimla. Seděla na gauči, držela telefon a zeptala se jen: „Kdo je Karin?“
Řekl jsem, že animátorka z hotelu. Že jsme si chvíli povídali, že asi nepochopila, že to byl jen přátelský rozhovor. Vypadalo to, že tomu nevěří, ale ve zprávách nebylo nic konkrétního. Karin psala sama, žádné odpovědi, žádné důkazy.
A tak jsem to vzal za správný konec. Napsal jsem do cestovky, že mi jejich zaměstnankyně posílá nevhodné zprávy, že to považuju za obtěžování. Přiložil jsem screenshoty a poslal e-mail. Cítil jsem se skoro jako někdo, kdo řeší problém zodpovědně.
Za pár dní mi poděkovali, že to předali vedení. Jana si ten e-mail přečetla. Vypadala, že se jí ulevilo. Možná jsem poprvé po dlouhé době vypadal jako ten slušný chlap, kterému se jen přihodilo nedorozumění.
O pár týdnů později jsem se z nějakého fóra dozvěděl, že Karin už tam nepracuje. Prý musela po „stížnosti klienta“ odjet domů. Nevím, jestli ji vyhodili hned, nebo se to jen tak „vyřešilo“. Upřímně, už mě to ani nezajímalo.
Karin mi ještě napsala. Krátce: „Já vím, že jsi to byl ty.“
Smazal jsem to a zablokoval ji.
Teď je všechno zase na svém místě. Jana se směje, děti běhají po bytě, a já občas poslouchám, jak si v noci klidně oddechují. Dovolenou jsme si nechali v albu — všechny ty fotky, kde se tváříme, že jsme šťastní.
Když se na ně dívám, občas si říkám, že jsem vlastně všechno zvládl dobře. Že jsem situaci vyřešil, udržel rodinu, zachránil, co šlo.
A pak mě napadne, že někde v hotelovém skladu leží klíče od pokoje, který už nikdo nedostane. A že tam, mezi prostěradly a dezinfekcí, možná pořád zůstává ten pach lži, který jsem si přivezl domů.
Ale člověk se s tím naučí žít. Nakonec, každej má nějaký suvenýr.
