Článek
Ještě před pár dny bych si myslela, že moje máma ve svých pětapadesáti řeší maximálně práci, zahrádku a občasnou dámskou jízdu s kamarádkami. Jenže teď se mi obrátil svět vzhůru nohama. Dozvěděla jsem se, že si už od září píše s nějakým třicetiletým Egypťanem. Seznámili se na dovolené a od té doby spolu denně komunikují přes internet.
To samo o sobě by mi možná tolik nevadilo. Chápu, že po letech vdaného stereotypu jí lichotí, že o ni někdo mladší projevil zájem. Jenže problém nastal ve chvíli, kdy mi oznámila, že se za ním chystá jet. Prý už zamluvil apartmán u moře, že jí chce ukázat svou rodinu a povodit ji po výletech. Ona si jen koupí letenku a vyrazí.
Seděla přede mnou, tvářila se zasněně a mluvila o tom, jak je k ní pozorný, jak se k ní chová hezky, jak jí rozumí. Já jsem ale cítila jen ledový strach.
Strach a bezmoc
Myslela jsem, že si ze mě dělá legraci. Když jsem pochopila, že to myslí vážně, snažila jsem se jí vysvětlit, že to není sranda. Tu zemi znám, byla jsem tam víckrát. Viděla jsem příběhy žen, které uvěřily sladkým slovům a dopadly špatně. To, že ji obral o peníze, by byla ještě ta nejmírnější varianta. Horší je, co všechno se může stát, když se na místě ukáže, že realita není tak růžová, jak ji popisuje.
Řekla jsem jí přímo, že je naivní. Že její věk a životní zkušenosti by měly stačit na to, aby poznala, že něco nehraje. Ona to chápe — vnímá můj nesouhlas. Přiznala, že si je vědoma rizik. Ale zároveň tvrdí, že to prostě musí zkusit, že přece nemůže žít pořád ve strachu a že má právo na trochu dobrodružství.
Bojím se o ni tak, že mi to nedá spát. V hlavě se mi honí nejhorší scénáře. Vidím ji, jak přiletí na letiště, kde ji čeká úplně jiný muž, než jakého zná z obrazovky mobilu. Vidím ji, jak se ocitá v situaci, ze které nebude snadné se dostat. A mě svírá pocit, že s tím vlastně nemůžu nic udělat.
Mezi láskou a zoufalstvím
Snažím se k ní mluvit s respektem, nechci, aby měla pocit, že ji komanduju. Jsem pořád jen její dcera. Ale zároveň se cítím jako rodič, který musí chránit svoje dítě před nebezpečím. Vysvětluju jí, že láska přes internet, navíc s někým o generaci mladším, který ji vidí možná jednou za život, prostě není bezpečná cesta. Ona přikyvuje, ale v očích má ten zasněný pohled, který znám.
Mám pocit, že stojím proti zdi. Když tlačím, urazí se a uzavře. Když mlčím, připadám si jako spolupachatel, co nechá mámu spadnout do propasti.
Možná je to jen moje přehnaná obava. Možná se opravdu stane zázrak a ona prožije krásných patnáct dní u moře. Ale já tomu nevěřím. A bojím se, že jestli ji nezastavíme, přijde něco, co změní její život — a tím i ten náš — k horšímu.
Nevím, jestli se mám smířit a nechat ji jet, nebo bojovat do poslední chvíle. Jediné, co vím jistě, je to, že strach o rodiče je možná ještě horší než strach o vlastní dítě. Protože tady stojím já — bezmocná dcera, která by nejradši mámu zamkla doma, jen aby se jí nic nestalo.
