Článek
Školení pro mě bývají noční můra v obleku. Celý den předstírat zaujetí prezentacemi o interních procesech, zatímco hlava jede jen na kávě a automatickém přikyvování. Většinou si z takových akcí odnesu maximálně pár poznámek, ke kterým se už nikdy nevrátím, a pocit promarněného dne. Jenže tentokrát se stalo něco, co mi v hlavě zůstalo mnohem déle než všechny slidy dohromady.
Seděl jsem v zasedačce u stolu s lidmi z různých oddělení. Některé jsem znal jen podle jména z e-mailů, jiné vůbec. Vedle mě se posadila kolegyně, kterou jsem do té doby možná jen jednou zahlédl na chodbě. Měla na sobě jednoduché oblečení, žádný přehnaný business styl, spíš takové „jsem tady, ale nebudu se kvůli tomu převlékat za někoho jiného“. Usmála se, krátce jsme se představili a já si ji v hlavě zařadil: jiné oddělení, sympatická, působí normálně.
První blok školení proběhl přesně podle očekávání. Lektor mluvil o důležitosti komunikace, všichni automaticky kývali. Pak přišla pauza – kávovar, drobné občerstvení a ta typická trapná chvíle, kdy se každý snaží vypadat maximálně zaneprázdněně, aby se vyhnul small talku. Já to obvykle řeším doléváním vody a předstíráním, že nutně musím zkontrolovat pracovní zprávy.
Jenže tentokrát začala mluvit ona. Úplně nenuceně poznamenala, že nejhorší na těchhle školeních je nutnost tvářit se zaujatě. Zasmál jsem se, protože mě trefila přesně. A pak se to nějak samo rozjelo. Během pár minut jsme byli od školení úplně jinde – kde bydlíme, co děláme po práci, co nás baví. Zjistili jsme, že máme překvapivě hodně společného. Některé věci byly běžné – filmy, hudba, cestování – ale objevily se i detaily, které mi v hlavě rozsvítily kontrolku „tohle není úplně obvyklé“. Stejný typ humoru, podobný styl výletů, dokonce i koníček, který u lidí často nepotkávám. Rozhovor plynul přirozeně, bez trapných pauz a lovení témat.
Zbytek dne už měl jiný nádech. Školení samo o sobě lepší nebylo, ale mělo najednou přidanou hodnotu. V pauzách jsme se znovu bavili, občas si jen vyměnili pohled a bylo jasné, že oba vnímáme stejné absurdity kolem. Bylo to příjemné. A mně začalo docházet, že tohle možná není jen náhodná konverzace z povinnosti.
Nechci znít jako romantik, co si hned maluje budoucnost, ale když je člověk delší dobu sám a najednou potká někoho, s kým si opravdu rozumí, mozek automaticky začne doplňovat další kapitoly. Navíc jsme oba byli nezadaní – aspoň podle toho, co vyplynulo z řeči. Nebyla to kolegyně z mého týmu, nebyla to komplikovaná pracovní situace. Prostě sympatická holka z jiné části firmy.
Po školení jsme si vyměnili kontakt. Přirozeně, bez dramatu. Pak už to plynulo samo. Občas jsme se potkali v práci, prohodili pár slov. Někdy jsme si napsali. Jednou jsme šli na oběd, pak znovu. Všechno bylo nenucené, bez póz, bez snahy něco hrát. Měl jsem pocit, že je jí se mnou dobře – stejně jako mně s ní.
Postupně se mi to v hlavě začalo skládat do jasného obrazu. Sympatie jsou vzájemné, oba jsme volní, trávíme spolu čas i mimo práci. Tak proč to neposunout. Nechtěl jsem to zbytečně protahovat ani hrát nějaké hry. Rozhodl jsem se ji pozvat na večeři. Ne rychlý oběd mezi schůzkami, ne kávu u automatu, ale normální večer, kde bude jasnější, o co jde.
Byl jsem nervózní, ale příjemně. Vybral jsem klidnou restauraci, žádný hluk, žádné davy. Vzal jsem jí kytku – decentní, žádný obří puget. V hlavě jsem to měl srovnané: není to přehnané, je to gesto. A hlavně jsem to vnímal jako rande, i když jsme to výslovně nepojmenovali.
Když přišla, bylo mi hned dobře. Usmívala se, vypadala hezky, mile mě pozdravila. Kytku přijala s tím typem překvapení, které člověk čte jako „to je hezké“. Povídali jsme si, všechno šlo lehce, možná ještě líp než dřív, protože jsme nebyli v pracovním prostředí. Měl jsem pocit, že tohle je přesně ten večer, ze kterého se může stát něco víc.
A pak přišel moment, který mi ten večer zlomil.
Uprostřed konverzace, úplně mimochodem, s lehkým tónem, pronesla, že to přece není rande a že to oba tak vnímáme stejně. Neřekla to zle. Spíš s úsměvem, jako samozřejmost, aby nevzniklo nedorozumění.
Jenže pro mě to nedorozumění bylo. Měl jsem pocit, jako kdyby mi někdo vyfoukl vzduch z plic. V hlavě mi proběhlo rychlé „tak takhle to vidí“. Uvědomil jsem si, že jsem si to posunul já. Že jsem to špatně přečetl.
Navenek jsem to nedal znát. Zasmál jsem se, přikývl, pokračoval. Řekl jsem si, že i když to není rande, může to být pořád příjemná večeře. Jenže něco se změnilo. Přestal jsem být uvolněný, začal jsem se hlídat. Najednou jsem měl pocit, že jsem udělal krok, který ona nechtěla, a teď musím večer stáhnout zpátky do neutrální roviny.
Ke konci už jsem to měl v sobě nějak srovnané. Říkal jsem si, že ne každá sympatie musí vést ke vztahu. Možná to brala čistě kamarádsky. Možná jen nechtěla nic uspěchat. Ego to zabolelo, ale dalo se to unést.
Pak přišla servírka s účtem a zeptala se, jestli budeme platit dohromady, nebo zvlášť.
A to mě zaskočilo víc než všechno předtím.
Nešlo o peníze. Nešlo o částku. Šlo o ten automatický předpoklad, že to platím já. Žádné zaváhání, žádné „vezmeme to napůl“. Nebylo to rande – ale placení najednou fungovalo jako rande. V hlavě mi to tiše cvaklo.
Nakonec jsem zaplatil. Ne proto, že bych musel, ale protože jsem nechtěl dělat scénu. Vzal jsem to jako cenu za zkušenost. Rozloučili jsme se normálně, všechno působilo v pořádku. Jen já už měl úplně jiný pocit než na začátku večera.
Cestou domů jsem si uvědomil, že nejde ani tak o ni, ale o ten nepoměr. Pokud někdo potřebuje jasně říct, že to není rande, je fér být konzistentní i ve všem ostatním. Nechat si výhody jednoho scénáře a odmítnout jeho rámec mi přišlo zvláštní.
Druhý den v práci jsme se potkali, usmáli se, prohodili pár slov. Nic dramatického se nestalo. Jen se ve mně něco přepnulo. Přestal jsem si malovat scénáře. Ne z uraženosti, ale z opatrnosti.
A tuhle zkušenost jsem si zapamatoval hlavně kvůli jedné jednoduché věci:
když to není rande, tak ať to není rande ve všem. Ne jen tam, kde se to hodí.
