Článek
Jsem nejmladší ze tří dětí. Mám dva starší sourozence, mezi nimiž byl odjakživa výrazný věkový odstup. Rodiče mě měli poměrně pozdě, i když ne v úplně vysokém věku – v době, kdy jsem se narodila, jim oběma bylo něco málo přes třicet pět let. Přesto už měli za sebou kus života a rodičovství pro ně nebylo ničím novým. Nejstaršímu sourozenci bylo tehdy patnáct let a prostřednímu dvanáct. Už měli vlastní zájmy, kamarády a svět, do kterého jsem přirozeně příliš nezapadala.
Už od útlého dětství jsem cítila, že jsem v rodině tak trochu navíc. Zatímco jiné děti vyrůstaly se sourozenci, se kterými si mohly hrát, já jsem většinu času trávila sama. Pro své sourozence jsem byla příliš malá, nezajímavá a otravná. Nechtěli se přizpůsobovat malé holce, která jim narušovala jejich klid nebo plány. Často mi dávali jasně najevo, že se mnou trávit čas nechtějí. „Běž si hrát do pokoje,“ nebo „Teď nemáme náladu,“ byly věty, které jsem slýchávala téměř denně. Postupně jsem se naučila nic nečekat a spoléhat se sama na sebe.
Moje dětství tak nebylo nijak šťastné ani bezstarostné. V rodině jsem se cítila osamělá a přehlížená. Ani rodiče mi ten pocit příliš neusnadňovali. Táta byl většinu času v práci a domů se vracel pozdě, unavený a bez energie. Když už byl doma, řešil hlavně praktické záležitosti nebo problémy se sourozenci. Na obyčejné povídání nebo společně strávený čas se mnou už mu síly ani prostor nezbývaly.
Matka byla v domácnosti, a tak jsem s ní trávila nejvíce času. Přesto jsem měla často pocit, že jsem pro ni spíš zátěží než radostí. Byla neustále ve stresu, unavená a zahlcená starostmi. Jen málokdy měla energii nebo chuť si se mnou hrát, povídat si nebo mě skutečně poslouchat. Často jsem měla dojem, že ji svou přítomností obtěžuji.
Velký vliv na atmosféru v rodině měl hlavně můj nejstarší sourozenec. Už v dospívání byl hodně problémový a rodičům přidělával spoustu starostí. Začal se stýkat se špatnou partou, zanedbával školu a postupně se objevily i problémy s alkoholem a drogami. Rodiče se neustále obávali, co zase provede, a většina jejich energie směřovala právě k němu. Když jednou volali z policie kvůli jeho problémům, nebylo to žádné velké překvapení – spíš další potvrzení toho, že situace je vážná.
Kvůli těmto starostem byla matka dlouhodobě psychicky vyčerpaná. Veškerá pozornost se soustředila na mého staršího sourozence a na mě už nezbývalo místo. Ani s přibývajícími roky se situace nijak zásadně neměnila. V pubertě jsem začala toužit po normálním dospívání – chtěla jsem chodit ven s kamarády, smát se, objevovat svět a nebýt pořád zavřená doma.
Rodiče byli ale přehnaně opatrní a nedůvěřiví. Kdykoliv jsem je prosila, jestli bych mohla jít ven, odpověď byla téměř vždy stejná: „Ne, nejdřív musíme poznat tvoje kamarády.“ Jenže moji spolužáci o setkávání s rodiči nestáli, a tak jsem většinu dospívání trávila doma, izolovaná od ostatních. Dívala jsem se, jak si druzí přirozeně budují přátelství, zatímco já zůstávala stranou.
Teprve když jsem se osamostatnila a odstěhovala se z domova, začala jsem si naplno uvědomovat, jak hluboce mě celé dětství a dospívání poznamenalo. S matkou jsem se často dostávala do konfliktů a zpětně jí vyčítala její chování. Nedokázala jsem pochopit, proč byl můj starší sourozenec vždy středem pozornosti, zatímco já zůstávala přehlížená. Přitom jsem nikdy nedělala žádné problémy a snažila se být tím „hodným dítětem“.
Náš vztah se tím výrazně narušil. Dnes už spolu nemáme blízký vztah. Prakticky se nevídáme a rodiče navštěvuji jen výjimečně, spíš z pocitu povinnosti než z vnitřní potřeby. Velmi mě bolí, že si ke mně ani jeden z nich nikdy nenašel skutečně otevřenou cestu. Nepamatuji si, že by mi někdy řekli, že mě mají rádi, nebo mi dali jasně najevo, že jsem pro ně důležitá.
Tyto zkušenosti si člověk nese v sobě celý život. Často přemýšlím nad tím, jaký by můj život byl, kdybych vyrůstala v rodině, kde bych se cítila přijímaná a milovaná. Přála bych si, aby náš vztah byl jiný – vřelejší a založený na porozumění. Bohužel čas vrátit nelze a některé rány se nikdy úplně nezahojí, i když bych si to ze všeho nejvíc přála.
