Článek
Když mi syn poprvé řekl, že si našel partnerku, která je také muzikantka, nijak mě to nepřekvapilo. Vlastně by mě překvapilo spíš to, kdyby to bylo jinak. Hudba byla vždycky jeho svět. Učil na konzervatoři, večer zkoušel se sborem, o víkendech koncerty. Žil trochu mimo běžný rytmus, ale byl v tom šťastný. A já jsem byla ráda, že si našel někoho, kdo mu rozumí.
Přiznám se, že ze začátku jsem měla obavy hlavně praktické. Umělci nikdy nemají úplně jisté příjmy. Syn si dokázal vydělat, ale byly měsíce lepší a horší. Jeho žena byla podobná – talentovaná, citlivá, trochu ve svém světě. Říkala jsem si, že to nějak zvládnou, a snažila jsem se do toho nemluvit. Časem se ukázalo, že jsem se bála zbytečně. Syn se postupně vypracoval, začal mít stabilnější práci a slušné peníze. I jeho žena se s tím naučila žít. Byli trochu výstřední, ale spokojení.
Všechno se začalo měnit až s příchodem dětí.
Zpočátku to byly drobnosti. Snacha hodně řešila, co děti jedí, v čem chodí oblečené, čím si hrají. Říkala, že chce, aby vyrůstaly v čistém a podnětném prostředí. To znělo rozumně. Kdo by nechtěl pro své děti to nejlepší? Jenže postupně jsem si všimla, že její představa „čistého“ znamená něco hodně konkrétního a hodně přísného.
Děti nosily výhradně oblečení z přírodních materiálů. Bavlna, vlna, len. Nic umělého. Hračky mohly být jen dřevěné nebo látkové. Plast byl skoro sprosté slovo. Když jsem jim chtěla koupit něco hezkého, musela jsem se nejdřív zeptat. A většinou to nebylo vhodné. Autíčko ne, plyšák ne, stavebnice ne. Nakonec jsem se naučila chodit do specializovaných obchodů, kde všechno stálo třikrát tolik a vypadalo to stejně.
Se sladkostmi to bylo ještě horší. Nemohla jsem přinést obyčejnou čokoládu nebo bonbóny. Všechno muselo být bez cukru, bez éček, bez laktózy, bez kdovíčeho. Často jsem měla pocit, že než něco koupím, musím si nastudovat chemii. A když jsem jednou přinesla sušenky, které podle mě byly úplně v pořádku, snacha je jen vzala a řekla, že „tohle dětem raději dávat nebude“.
Na Vánoce jsem si uvědomila, jak moc se to celé posunulo. Chtěla jsem vnoučatům koupit normální hračky. Něco, co mají i ostatní děti. Panenku, plyšového medvěda, jednoduchou hru. Syn mi ale opatrně naznačil, že to asi nebude dobrý nápad. Tak jsem seděla doma a pletla panenky z vlny. Ne že by mi to vadilo, ruční práce mám ráda. Jen mě bolelo, že to nebyla moje volba, ale nutnost.
Když jsem s dětmi sama, musím být pořád ve střehu. Snacha mě sleduje, co děláme, kam jdeme, jak dlouho jsme venku, jestli si nehrají s mobilem. Telefon je u nich doma skoro zakázaný. Děti ho znají jen z doslechu. Když si u mě chtějí pustit pohádku, rozhlížejí se, jestli nás někdo nevidí. A mně z toho není dobře.
Syn má pro svou ženu pochopení. Říká, že to myslí dobře, že chce děti chránit před dnešním světem. Já tomu rozumím. Jenže já vidím i to druhé. Vidím, jak jsou děti ve škole jiné. Jak si neumí povídat o tom, co mají ostatní. Jak nevědí, co je to populární hračka nebo seriál. Vidím, jak se snaží zapadnout a nejde jim to.
Jednou mi vnuk potichu řekl, že by si přál normální autíčko. Ne dřevěné, ale takové, co má kamarád. Řekl to skoro šeptem, jako by se styděl. A mně se sevřelo srdce. Protože tohle přání bylo tak obyčejné. A přesto zakázané.
Nechci snachu pomlouvat. Vím, že své děti miluje. Vím, že věří, že jim dává to nejlepší. Jen mám pocit, že v té snaze o dokonalé prostředí zapomíná na obyčejnou radost. Na to, že děti potřebují být někdy stejné jako ostatní. Že chtějí zapadnout, smát se stejným věcem, mít stejné malé hlouposti.
A někdy mám pocit, že hlídá nejen děti, ale i mě. Jako bych byla potenciální hrozba. Jako bych mohla jednou lentilkou nebo plyšákem pokazit celý její pečlivě vystavěný svět.
Nevím, jak to dopadne. Nechci se s nimi hádat. Nechci syna stavět do nepříjemné situace. Jen si v duchu říkám, že dětství by nemělo být tak přísně řízené. Že trochu plastu, cukru nebo pohádky z mobilu z nikoho neudělá špatného člověka. A že někdy je obyčejnost to nejpodnětnější prostředí, jaké dítě může mít.
A tak pletu další panenku z vlny, čtu složení na obalech a doufám, že si jednou vnoučata budou pamatovat hlavně to, že u babičky se cítila aspoň trochu normálně.
