Článek
Do supermarketu chodím většinou po práci a snažím se tam strávit co nejméně času. Nenakupuju na celý týden, většinou jen pár věcí k večeři, něco na snídani a to, co doma zrovna chybí. Ten den jsem měl v košíku možná deset položek a před sebou jednu otevřenou klasickou pokladnu.
Fronta nebyla nijak strašná. Přede mnou stáli asi čtyři lidé a úplně vpředu už někdo vykládal nákup na pás. Mezi dvěma zákazníky ale stál ještě jeden malý košík, u kterého nikdo nebyl.
Nejdřív jsem předpokládal, že jeho majitel stojí vedle regálu nebo si jen odskočil pro něco, co zapomněl.
Po chvíli bylo jasné, že nikde poblíž není
Fronta se posunula a lidé před košíkem udělali několik kroků dopředu. Opuštěný košík zůstal stát uprostřed uličky. Nikdo se k němu nehlásil.
Paní přede mnou se rozhlédla a potom ho jednoduše objela. Udělal jsem totéž. Za mnou postupovali další lidé a během chvíle byl košík až za několika nově příchozími zákazníky.
Nikdo ho neodsunul stranou ani z něj nic nevyndával. Jen jsme nepovažovali prázdný košík za člověka čekajícího ve frontě.
Asi po třech nebo čtyřech minutách se jeho majitel objevil.
Nesl další věci v obou rukách
Přišel muž kolem padesátky s balíkem vody pod paží a několika dalšími věcmi v ruce. Zamířil rovnou ke košíku a chvíli nechápavě koukal, proč už není tam, kde ho nechal. Potom se protlačil kolem lidí a začal ho tlačit zpátky dopředu.
Paní přede mnou mu řekla, že fronta mezitím postoupila. Muž odpověděl, že to ví, protože si tady přece nechal košík. Podle něj bylo úplně samozřejmé, že jeho místo zůstalo zachované.
Paní mu řekla, že košík není rezervace. Když odešel nakupovat dál, jednoduše z fronty odešel.
Muž se zatvářil, jako by právě slyšel něco naprosto absurdního.
„Já jsem ale byl před vámi“
To opakoval několikrát. Tvrdil, že přišel do fronty dřív, takže je jedno, jestli u košíku několik minut stál nebo ne. Košík podle něj jasně ukazoval, kde má místo.
Řekl jsem mu, že když si nechám bundu v čekárně u doktora a odejdu na půl hodiny nakupovat, také nemůžu očekávat, že mě všichni pustí zpátky před sebe. Odpověděl, že tohle je něco úplně jiného.
Zeptal jsem se proč. Vysvětlil mi, že on se pořád nacházel v obchodě. Jen si potřeboval dojít pro několik věcí, které zapomněl.
To podle něj nijak nerušilo jeho pořadí u pokladny.
Mezitím začali přicházet další lidé
Fronta už za námi měla několik metrů a muž se snažil protlačit košík stále dopředu. Jedna starší paní ho odmítla pustit a řekla, že čeká stejně jako všichni ostatní. Muž jí odsekl, že ona přišla až po něm.
Začínalo to být skoro komické. Čím více lidí mu vysvětlovalo, že z fronty prostě odešel, tím pevněji byl přesvědčený, že problém jsou všichni ostatní. Za chvíli už mluvil o základní slušnosti.
Prý stačilo košík nechat na místě a normální lidé by pochopili, že se majitel vrátí.
Někdo zezadu poznamenal, že tímhle způsobem by si mohl ráno dát košík k pokladně a večer přijít první.
Muž se neotočil.
Nakonec se obrátil na pokladní
Když jsme se dostali blíž k pásu, chtěl po pokladní, aby spor vyřešila. Vysvětlil jí, že byl ve frontě první, jen si ještě odskočil pro několik položek a ostatní mu mezitím zabrali místo. Pokladní se nejprve tvářila, že vůbec netuší, proč se jí na něco takového ptá.
Potom řekla, že pořadí zákazníků rozhodovat nebude. Pokud z fronty odešel, musí se nějak domluvit s ostatními. Muž okamžitě namítl, že právě ostatní se domluvit odmítají.
Pokladní už na to nereagovala a dál markovala nákup. Bylo vidět, že podobných sporů má během směny asi dost i bez nás.
Muž se tedy obrátil zpátky na frontu.
Nabídl zvláštní kompromis
Řekl, že se nebude vracet úplně na původní místo. Stačí, když ho pustím před sebe, protože v době, kdy odešel, stál ještě přede mnou. Podle něj je to vlastně férové řešení.
Zeptal jsem se, proč bych měl právě já čekat déle jen proto, že se on rozhodl pokračovat v nákupu. Odpověděl, že já tím přijdu maximálně o dvě minuty.
To už mě pobavilo. On kvůli dvěma minutám několik minut vysvětloval celé frontě svoje právo na místo, ale moje dvě minuty byly najednou zanedbatelné.
Řekl jsem mu, že ho před sebe nepustím.
Muž zavrtěl hlavou a označil dnešní lidi za neuvěřitelně bezohledné.
Potom přišel další problém
Zatímco jsme se hádali, přinesl si totiž do košíku podstatně víc věcí, než původně měl. Nebyl to jeden zapomenutý rohlík. Přidal vodu, několik jogurtů, pečivo, ovoce a ještě něco v krabičce.
Paní přede mnou se ho zeptala, kolikrát by podle něj mohl podobným způsobem odejít. Jestli si může nechat košík ve frontě, dojít pro pět věcí, vrátit se a potom si ještě jednou odskočit.
Muž řekl, že to přece schválně nepřehání. Jen doma zjistili, že potřebují víc věcí, než původně myslel.
Nikdo úplně nepochopil, jak to zjistili ve chvíli, kdy už stál u pokladny, ale dál jsme se neptali.
Nakonec zůstal za námi
Ne proto, že by uznal, že udělal něco divného. Jednoduše se před něj nikdo nechtěl pustit a s košíkem nebylo kudy projet. Stál tedy o několik míst vzadu a ještě chvíli si něco mumlal.
Když jsem pokládal nákup na pás, slyšel jsem ho vysvětlovat další ženě, že lidé dnes vůbec nemají respekt. Ona mu odpověděla, že příště má nejdřív dokončit nákup a potom jít k pokladně.
To ho rozčílilo znovu. Začal jí vysvětlovat, že někdy člověk prostě něco zapomene a že normální společnost funguje na určité toleranci.
Vlastně měl pravdu.
Jen ji požadoval výhradně od ostatních.
Celé by se vyřešilo jednou obyčejnou větou
Kdyby se vrátil a řekl, že se omlouvá, zapomněl pár věcí a jestli ho můžeme pustit zpátky, možná bych ho před sebe pustil. Myslím, že většina lidí ve frontě také. Podobné věci se stávají a nikdo nechce dělat problém kvůli několika minutám.
Jenže on se nikoho nezeptal. Přijel s košíkem a rovnou předpokládal, že jeho místo celou dobu čekalo. Když zjistil, že ostatní tenhle systém neznají, začal je poučovat o slušnosti.
Právě to bylo na celé situaci nejotravnější. Ne že zapomněl něco koupit nebo odešel z fronty. To se může stát každému.
Problém byl jeho přesvědčení, že všichni kolem musí automaticky přijmout pravidlo, které si právě vymyslel.
Od té doby jsem si podobných „rezervací“ začal všímat
Jednou stojí ve frontě samotný vozík a jeho majitel ještě vybírá víno. Jindy někdo pošle dítě ke kase a potom se k němu připojí s nákupem pro celý týden. Občas člověk nechá partnera čekat a mezitím postupně přináší další a další věci.
Většinou to nikdo neřeší. Lidé protočí oči a nechají to být, protože se jim nechce hádat v supermarketu kvůli pěti minutám. Možná právě proto někteří získají pocit, že na podobné chování mají nárok.
Ten muž za mnou stál až do chvíle, kdy jsem zaplatil a odcházel.
Ještě tehdy vypadal přesvědčeně, že jediný slušný člověk v celé frontě byl on.
