Článek
Když jsme se s partnerkou rozhodli jet do Keni, představoval jsem si klasický katalogový sen: tyrkysové moře, palmy, drink s deštníkem, písek, co se lepí všude, a slunce, co spálí i člověka natřeného opalovacím krémem za dva tisíce. A realita? Přesně taková. Hotel úžasný, jídlo skvělé, personál milý, všechno jak vystřižené z reklamy. Dokonce jsem se už po dvou dnech naučil přestat počítat, kdy naposledy jsem pracoval a kdy jsem naposledy viděl excel.
Věděl jsem ale, že jedeme i na safari, a součástí programu byla „návštěva tradiční vesnice“. V uvozovkách, protože už z recenzí bylo jasné, že to není úplně spontánní kulturní výměna, ale spíš turistický checkpoint s duševním dopadem typu „váž si toho, co máš doma“. A na cestovatelských fórech lidi psali, že je dobré přivézt dárečky pro děti. Že je to tam „hezké gesto“ a skoro se čeká, že něco přivezeš.
Lidi doporučovali: malé hračky, pastelky, sladkosti, fotbalový míč, hygienu… Tak jsem si řekl: fajn, nechci být necitlivý Evropan, co si jede jen udělat fotku se žirafou. Vzal jsem to poctivě.
A tím myslím — půl kufru jsem nacpal věcmi pro místní děti. Bonbony, lízátka, pastelky, zubní kartáčky, malé hračky… Moje trička se mačkala někde v rohu a já si připadal jako humanitární pracovník na dovolené.
A pak jsme dorazili.
Autobus zastavil, průvodce teatrálně prohlásil něco o „autentickém setkání s místní kulturou“, a najednou se kolem nahrnuly děti. Přiběhly rychle, organizovaně. Chvíli jsem si myslel, že mě v návalu emocí popadne ten patetický pocit dobra, který se občas prodává v dokumentech a reklamách neziskovek.
Jenže… ne.
Děti se dívaly na to, co kdo má. Ne s vděčností. Ale s výrazem, jaký mívají lidé před výlohou s iPhony. Někdo vytáhl pastelky — pár dětí si vzalo. Bonbony — jasně, ano. Zubní kartáček — mírně znechucený výraz typu „jako vážně?“. Některé děti odmítaly úplně. Jedna malá slečna mi s naprostou jistotou v očích řekla „no thanks“ a šla jinam. Další zkusila vyjednávat, jestli nemám něco „lepšího“. A já tam stál s pocitem, že jsem si spletl žebravou vesnici s nákupním centrem.
A když jsem si myslel, že už jsem viděl všechno, přišla finální facka reality.
Malý kluk, možná osmiletý, se na mě podíval, ukázal na můj batoh a naprosto suše, bez jakékoli emoce, řekl:
„Mister… you have dollars?“
(Pane… máte dolary?)
Ne „děkuju“, ne „co máš prosím?“ — prostě rovnou měna. Cash only, charita bokem.
V ten moment jsem si uvědomil dvě věci:
Za prvé — turistický altruismus je zvláštní disciplína. Myslíš si, že neseš světlo, ale možná jen vozíš bonbony do vesnice, která už dávno ví, jak funguje svět… a umí hrát naši hru líp, než my tu jejich.
Za druhé — jestli jsem si někdy myslel, že jedu někomu pomoct, tak realita mě z toho rychle vyléčila. Možná jsme tam nebyli my „ti, kteří přináší“, ale jen další autobus, další zásilka, další dávka dobrého pocitu pro lidi, co se večer vrátí do klimatizovaného hotelu.
A jo, přiznávám — cestou zpátky jsem už nepřemýšlel o tom, jak zachraňuju svět. Jen jsem si tiše užíval safari a říkal si, že někdy je dobré vidět pravdu bez filtrů. I když na ní není nic romantického.
A možná to bylo poprvé, kdy mi došlo, že svět není rozdělený na „nás, co máme“ a „je, co nemají“. Že někdy jsme to spíš my, kdo si veze iluze, zabalené mezi opalovací krém a repelent. A oni? Ti jen vědí, jak se hraje hra, kterou jim sem přivezly stovky turistů přede mnou. Včetně těch, co chtěli být „ti hodní“.
Seděl jsem pak večer u bazénu, s drinkem v ruce, pod palmou nasvícenou jak z katalogu, a přemýšlel. O tom, co znamená pomoc. O tom, jak snadno si člověk plete laskavost s potřebou cítit se dobře. A hlavně o tom, že někdy nepotřebují bonbony. Ani pastelky. Ani naše svědomí zabalené do barevných dárků.
Někdy stačí pochopit, že realita není obrázek, který si přivezeme domů.
A že to největší „dávání“ je možná schopnost přijmout, že tenhle svět není kulisa pro naše dobré pocity.
