Článek
Když jsem poprvé pronajímal svůj byt, měl jsem trochu obavy. Člověk do něj dá kus peněz, práce i nervů a pak ho svěřuje někomu cizímu. Ale známí mě uklidňovali: „Neboj, když podepíšete smlouvu, je to v pohodě.“ A já si tehdy říkal, že na tom asi něco bude.
Byt je ve slušné lokalitě, zařízený, nic luxusního, ale hezký a útulný. První nájemník byl mladý chlap, na pohled slušný, pracoval ve firmě v centru a působil, že má život v pořádku. Sešli jsme se na prohlídce, vše mu vyhovovalo, smlouvu podepsal hned. Dokonce působil tak mile, že jsem si oddechl – říkal jsem si, že mám štěstí.
První signály
První tři měsíce proběhly úplně bez problémů. Nájem chodil včas, žádné stížnosti od sousedů, v bytě pořádek. Dokonce jsem si chvíli myslel, že to půjde jako po másle. Jenže pak přišla první omluva: „Promiňte, tenhle měsíc to pošlu o pár dní později.“
Neřešil jsem to. Může se stát každému, říkal jsem si. Jenže další měsíc to bylo to samé. A další taky. Časem už nešlo o pár dní, ale o týden, pak o dva. A když jsem mu volal, zvedal to nerad nebo vůbec. Vždycky se ale nakonec nějak „vykroutil“ a peníze poslal.
Hluk a problémy se sousedy
Pak se začali ozývat sousedé. Nejdřív jemně: že je občas v noci slyšet hlasitá hudba. Že se u něj schází parta kamarádů. Že se ráno nedá pořádně vyspat. Snažil jsem se to s ním řešit v klidu. Zavolal jsem mu, vysvětlil situaci, on slíbil, že to napraví. A na chvíli byl klid.
Jenže po pár týdnech to začalo nanovo – ještě hlasitější, ještě častěji. Sousedé byli naštvaní, já mezi dvěma mlýnskými kameny. Styděl jsem se pokaždé, když jsem šel do domu a někdo mě zastavil s novou stížností.
Poslední kapka
Když pak znovu zaplatil se zpožděním a k tomu mi přišla zpráva od sousedky, že u něj v noci někdo rozbil láhev na chodbě, měl jsem dost. Pozval jsem si ho na schůzku a řekl mu jasně: buď se situace změní, nebo se budeme muset rozloučit. Chvíli se tvářil, že chápe, dokonce slíbil, že bude lepší. Ale moc dlouho mu to nevydrželo.
Nakonec jsem to musel ukončit. Podle smlouvy měl měsíc na vystěhování, a tak jsem mu to oznámil. Tvrdil, že to chápe, že stejně hledá něco jiného. Ale už tehdy jsem cítil, že se mi nechce ukázat pravda.
Šok po vystěhování
Když jsem přišel byt převzít, málem mě ranila mrtvice. Kuchyňská linka poškrábaná, dveře omlácené, koberce zničené od cigaret, nábytek odřený. Z krásného, udržovaného bytu byla během pár měsíců ošuntělá díra, kde se nikdo normální nemohl cítit dobře.
Okamžitě jsem mu volal, že tohle přece nemyslí vážně. On se mi jen vysmál: „To je opotřebení. Co byste chtěl? Byt jsem používal.“ Když jsem zmínil kauci, řekl mi, ať si ji nechám. Ale když jsem trval na náhradě škody, odbil mě jednou větou, která mě mrazí dodnes: „Tak se klidně suďte.“
Realita majitele
V tu chvíli mi došlo, jak naivní jsem byl. Myslel jsem, že když mám smlouvu, jsem chráněný. Jenže skutečnost je jiná. Ano, mohu se soudit. Ale to znamená měsíce, spíš roky tahání po soudech, náklady, nervy a nejistý výsledek. On si mezitím užívá jinde a já zůstávám s pokaženým bytem a účtem za opravy.
Nakonec jsem všechno zaplatil ze svého. Malování, opravy, nový nábytek. A hlavně jsem si slíbil, že už nikdy nebudu tak důvěřivý. Dnes vybírám nájemníky mnohem přísněji. Kontroluji reference, žádám potvrzení od zaměstnavatele, vybírám si lidi, kteří mi opravdu sedí. Protože jednou stačí, aby člověk přišel o iluze – i o spoustu peněz.
A toho nájemníka? Občas ho potkám ve městě. Dělá, že mě nevidí. A já si jen v duchu říkám, že tohle byl hodně drahý kurz o lidské důvěře.
