Článek
Vzpomínám si na den, kdy mě Honza požádal o ruku. Byl Valentýn, všude kolem růžové dekorace, svět plný srdíček a romantických gest. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že žiju sen – můj partner poklekl, ruka se mu třásla a v očích měl něco, co jsem si tehdy vyložila jako lásku a dojetí. Ale když se dnes ohlédnu zpět, uvědomuju si, že už tehdy jsem cítila zvláštní napětí. Honza byl nervózní, až příliš. Místo něžného gesta to chvílemi působilo jako výbuch nervozity a neklidu, který jsem nechtěla vidět. Přítelkyně mi tehdy řekla: „Promysli si to, než se za něj vdáš.“ Jenže já jsem její slova odbyla. Říkala jsem si, že je to závist, že mi nepřeje štěstí. Jak naivní jsem byla.
Po svatbě jsem pochopila, že jeho žárlivost nebyla roztomilá ani romantická. Byla dusivá. Už na svatební hostině mi ostře zakázal tančit s jiným mužem. „Jsi jen moje,“ řekl a já se tomu tehdy usmála, jako by to byla lichotka. Nechtěla jsem si připustit, že to byla první kapka z dlouhého a bolestivého příběhu. Žila jsem v přesvědčení, že právě takhle vypadá opravdová láska – že vlastnit znamená milovat.
První facka přišla nečekaně. Onemocněla jsem a místo účasti na firemní akci jsem chtěla zůstat doma. Honza zuřil, že musím zůstat s ním. Když jsem se mu postavila, napřáhl ruku a udeřil mě. Zůstala jsem stát v šoku, s pálící tváří a prázdnotou v hlavě. On se omlouval, klečel přede mnou, prosil o odpuštění. A já uvěřila. Přesvědčila jsem samu sebe, že šlo o výjimku, o moment slabosti. Jenže to nebyla výjimka.
Postupem času se násilí stalo rutinou. Honza se vracel domů opilý, zuřil kvůli maličkostem – špatně postavený hrnek, domnělá zpráva od někoho cizího, můj úsměv na někoho na ulici. Z jeho lásky se stal strach, z našeho bytu vězení. Bála jsem se spát, bála jsem se dýchat nahlas, bála jsem se mít vlastní myšlenky. Každý den jsem se probouzela s pocitem sevřeného žaludku a přála si, aby to byl jen sen. Jediná, kdo o všem věděl, byla moje přítelkyně Mariola. Všichni ostatní viděli jen usměvavou, oddanou manželku. Masku jsem nosila lépe než svatební šaty.
Uvažovala jsem o rozvodu, ale neměla jsem sílu. Připadala jsem si uvězněná, slabá, sama. A pak přišel den, který změnil všechno. Honza havaroval, když řídil opilý. Zavolala mi policie. Nedokázala jsem tomu uvěřit – ne proto, že by mě to tolik zasáhlo, ale protože jsem nechápala, že je konec. V den jeho pohřbu svítilo slunce. Všichni kolem plakali a já hrála roli zdrcené vdovy. Jen Mariola věděla, že pod černým kabátem skrývám úlevu a poprvé po letech náznak klidu.
Po pohřbu ke mně lidé přicházeli, tiskli mi ruce, říkali: „Tak mladá a už vdova…“ Jejich hlasy zněly plné soucitu a bolesti. Přikyvovala jsem, děkovala a hrála roli ženy, která právě přišla o lásku života. Ale uvnitř mě probíhalo něco úplně jiného. V duchu jsem cítila lehkost, skoro až radost – ne proto, že někdo zemřel, ale protože jsem konečně mohla dýchat bez strachu. Poprvé po letech jsem nemusela přemýšlet, v jaké náladě přijde domů, nemusela jsem se bát každého kroku či slova. Byla jsem volná. A tahle tichá, skrytá úleva se mi usadila někde hluboko v hrudi jako nově nalezená odvaha.
Když jsem se vrátila domů, zavřela dveře a opřela se o ně, nechala jsem ticho celého bytu na sebe dopadnout. Všichni si mysleli, že tam budu plakat – ale já jen stála a v duchu téměř slavila. V lednici na mě čekala láhev šampaňského, kterou jsem si kdysi koupila s myšlenkou, že jednou přijde den, kdy ji otevřu na počest svého nového života. Ten den ještě nenastal, ale věděla jsem, že se blíží. Nezvedla jsem skleničku nahlas, nic jsem nepronášela, jen jsem tam stála a v sobě tiše, ale jasně opakovala: Jsem volná. Dokázala jsem to. Začínám znovu.
