Článek
Nikdy bych nevěřila, že obyčejné hledání baterek může změnit, jak se dívám na člověka, kterého miluju.
Bylo to jedno z těch líných, deštivých odpolední, kdy se nic zvláštního neděje. Televize běžela, pes chrápal na gauči a já jsem se snažila zprovoznit dálkové ovládání. Baterky došly, Michal byl v obchodě, tak jsem začala prohledávat zásuvky.
V jedné z nich, mezi účtenkami, nabíječkami a klíči, jsem našla tmavě modrou sametovou krabičku.
Zarazila jsem se.
V první vteřině mi srdce poskočilo. Napadlo mě, že mě chce požádat o ruku. Možná proto byl poslední týdny tak zamyšlený, možná proto občas rychle schovával mobil, když jsem vešla do pokoje.
S třesoucíma rukama jsem krabičku otevřela.
Uvnitř byl prsten. Krásný, jemný, s drobným diamantem. Ale pak jsem si všimla rytiny:
„Pro Emu, navždy tvůj.“
Zírala jsem na ta slova, dokud se mi nezačalo motat v hlavě. Ema. To jméno jsem nikdy od Michala neslyšela. A přesto, jak bylo vyryté do kovu, působilo tak… definitivně.
Když se Michal vrátil, seděla jsem na pohovce a prsten držela v dlani. Podíval se na mě – a v tu chvíli bylo jasné, že ví, co jsem objevila.
„Našla jsi to,“ řekl tiše. Nebylo v tom překvapení, jen tíha.
Chvíli mlčel, pak se posadil naproti mně.
Mluvil pomalu, jako by znovu našlapoval po střepech, které kdysi sám rozbil. Vyprávěl mi o Emě. Jak se potkali na fakultě, jak ho učila pít kávu bez cukru, jak mu v zimě kradla čepici, protože prý v ní vypadal „jako kluk“. Smál se, ale v očích měl prázdno.
Vyprávěl o svatbě, kterou plánovali. O prstenech, které vybral on sám. O tom, jak se těšil na den, kdy ji poprvé nazve svojí ženou. A pak, jak jednoho březnového rána přišla ta zpráva.
Řekl, že když dorazil na místo nehody, už bylo pozdě. Prý si ten obraz nese v hlavě dodnes, jako fotografii, kterou nelze zničit.
Seděla jsem tam, poslouchala ho a cítila, jak se mi svírá žaludek.
S každým jeho slovem jsem v sobě cítila směs soucitu, lítosti a bolestné žárlivosti.
Nebylo to o nedůvěře, spíš o tiché nejistotě – o vědomí, že někde hluboko v něm žije žena, kterou nikdy nepřestane milovat.
Od té chvíle jsem se na Michala dívala jinak. Když se smál, napadlo mě, jestli se takhle smál i s ní. Když mě objal, ptala jsem se, jestli ten dotek kdysi patřil Emě.
A nejhorší bylo, že jsem v jeho očích občas zahlédla stín. Takový, který se nedá setřást. Jako kdyby jeho láska ke mně byla opravdová, ale zraněná – rozpolcená mezi minulostí a přítomností.
Jednoho večera jsem znovu otevřela zásuvku. Krabička tam pořád byla. Tentokrát jsem ji nezvedla. Jen jsem na ni chvíli koukala a uvědomila si, že ten prsten není jen pro Emu. Je i symbolem všeho, co mezi námi stojí.
Protože já jsem ta, která žije s mužem, jehož srdce patří dvěma ženám – jedné živé a jedné mrtvé.
A jakkoli se snažím, někdy mám pocit, že tu druhou nikdy nepřestane milovat.
A že já zůstanu navždy jen tou, která přišla potom.
