Článek
Seděl vedle mě teprve třetí týden. Patrik. Čerstvě po škole, ještě s tím lehce nejistým výrazem člověka, který pořád čeká, že ho někdo nachytá na tom, že vlastně nic neumí. Snažil se ale fakt poctivě. Psával si poznámky, ptal se na věci dvakrát, radši třikrát, a když něco pokazil, bylo vidět, že ho to mrzí. Takový ten typ nováčka, kterého člověk nechce seřvat, protože ví, že si tím prošel taky.
Já jsem v té firmě seděl osmý rok. Konzultačka. Projekty pro jiné firmy, deadliny, call za callem, prezentace, excelovské tabulky, které se samy množí. Větší tým, každý má nějakou specializaci, ale ve výsledku všichni děláme všechno. Posadili ho ke mně s tím, že ho zaučím. Prý mám trpělivost. Možná jo. Nebo už jen neumím říkat ne.
První týdny byly jednoduché. Onboarding, školení, interní systémy. Tam všechno dává smysl. V praxi už méně. Když se ho klient zeptal na něco konkrétního, podíval se na mě tím pohledem člověka, který ztratil mapu i kompas. Tak jsem ho tahal ven. Vysvětloval jsem mu zkratky, interní pravidla, kdo co řeší a komu radši nevolat v pátek odpoledne. Věci, co se člověk naučí jen tím, že tam prostě nějakou dobu je.
Často jsem si na sobě všímal, že mluvím jako učitel. Zpomaleně, krok po kroku. A vlastně mi to nevadilo. Viděl jsem, že se snaží. Když něco pochopil, měl z toho upřímnou radost. Bylo v tom něco osvěžujícího, připomínalo mi to začátky, kdy jsem měl pocit, že všechno má směr.
Pak přišel první výplatní termín.
Bylo odpoledne, kancelář už se uklidňovala. Lidi si balili věci, někdo se smál u kávovaru. Patrik ale seděl shrbený nad monitorem a mračil se.
„Hele… můžu se na něco zeptat?“ otočil se ke mně. „Asi je to blbost, ale něco mi tady nesedí.“
Přisunul jsem si židli k jeho stolu. Na obrazovce byl otevřený výplatní lístek.
„Dostal jsem míň, než jsem čekal,“ řekl opatrně. „Nevíš, jestli tam nemůže být chyba?“
Podíval jsem se na čísla a první myšlenka byla stejná — tohle asi někdo popletl. Jenže ne směrem, který čekal on.
Projížděl jsem řádky pomalu. Základ, odvody, daň. Žádný náborový bonus. Žádné osobní ohodnocení. Prostě čistá mzda.
A ten základ byl skoro o pětinu vyšší než můj.
Na vteřinu mi ztuhly ruce. V hlavě jsem rychle přepočítával, jestli něco neuniklo mně. Jestli nemá nějakou speciální smlouvu, jiný režim, cokoliv. Ale ne. Kluk, který ještě ani pořádně netušil, co přesně děláme, bral víc než já, který tu seděl roky, táhl projekty a ještě ho učil chodit.
Nic jsem na sobě nedal znát. On za to přece nemohl.
„Ne, chyba to asi není,“ řekl jsem klidně. „Tady máš slevu na dani, tady odvody… sedí to.“
Přikývl, trochu se uvolnil. „Aha. Díky. Já se bál, že jsem něco pokazil.“
Usmál jsem se. „To bys poznal.“
Zasmál se a vrátil se k práci. Já k sobě.
Jenže už jsem vůbec nevnímal, co dělám. Klikal jsem do tabulek jako automat. V hlavě mi běželo jediné — jak je možné, že po letech práce jsem pro ně evidentně méně hodnotný než někdo, kdo teprve vybalil notebook z krabice.
Cestou domů jsem byl čím dál víc podrážděný. Nešlo jen o peníze. Šlo o princip. O to tiché sdělení, které z toho koukalo: zůstal jsi moc dlouho na jednom místě.
Doma jsem byl protivný. Manželka se zeptala, co se stalo, ale jen jsem mávl rukou. Večer jsem seděl na gauči a čuměl do stropu. V hlavě mi běžely roky přesčasů, víkendových callů, krizových prezentací, které nikdo neviděl, protože dopadly dobře.
Druhý den ráno mě bolela záda. Taková ta známá kancelářská bolest, co se ozve, když člověk sedí moc dlouho a málo spí. Cestou do práce jsem místo kanceláře zabočil k doktorovi.
„Chytly mě záda,“ řekl jsem.
Znal mě roky. Muselo mu být jasné, že to není nic dramatického. Prohlédl mě, pokýval hlavou a napsal nemocenskou.
„Dejte tomu pár dní klidu,“ řekl.
Pár dní se protáhlo.
Najednou jsem měl čas. První týden jsem hlavně spal. Druhý jsem chodil ven, pomalu, bez telefonu u ucha. Třetí týden jsem si udělal kafe dopoledne jen tak, bez meetingu na pozadí. Byl klid. Nikdo nic nechtěl hned.
Nováčka dostal na starost někdo jiný.
Občas jsem si na Patrika vzpomněl. Možná teď tápe stejně jako já kdysi. Možná už ne. Možná se naučil plavat rychleji, než jsem čekal.
Mě ale začalo docházet něco jiného. Že jsem roky běžel na setrvačnost. Byl jsem ten spolehlivý. Ten, kdo všechno vydrží. A možná právě proto nikdo necítil potřebu něco měnit.
Záda už dávno nebolela, ale domů se mi nechtělo vracet ke stejnému stolu.
Seděl jsem u okna, koukal ven na lidi, co spěchali do práce, a přemýšlel, jestli mám pořád chuť být součástí hry, kde se člověk dozví svou hodnotu náhodou — z cizího výplatního lístku.
Ty dva měsíce mi daly něco, co jsem dlouho neměl.
Ticho.
A v tom tichu byla otázka, které jsem se roky vyhýbal: jestli se mám vrátit a dělat dál to samé, nebo jestli je načase poprvé po dlouhé době udělat něco jen kvůli sobě.
