Článek
U nás doma se teď řeší něco, s čím si vůbec nevím rady. Můj partner Tomáš (31) mě několik měsíců po narození našeho syna Matyáše podvedl. Tvrdí, že za to můžu já, protože jsem se mu po porodu nevěnovala. Čím víc o tom přemýšlím, tím méně vím, kde vlastně končí moje chyba a začíná jeho odpovědnost.
Když jsme se rozhodli, že chceme dítě, ani jeden z nás asi netušil, jak moc se nám život převrátí. Viděli jsme jen hezkou představu rodiny, společných chvílí a šťastného domova. Realitu jsme si představovali mnohem jednodušeji, než jaká pak skutečně byla. Těhotenství jsem zvládala docela dobře. Nepatřila jsem k ženám, kterým bývá špatně nebo jsou pořád vyčerpané. Fungovala jsem skoro normálně a snažila se, aby doma vše běželo tak jako dřív.
Tomáš byl zvyklý na určitý komfort a já ho v tom nijak neomezovala. Vařila jsem, uklízela, měli jsme čas jeden na druhého a všechno působilo stabilně. Velká změna přišla až s porodem. Syn se nakonec narodil akutním císařským řezem a já si teprve tehdy uvědomila, jak náročné to pro tělo může být. První dny po operaci jsem sotva vstávala z postele a každé zvednutí dítěte bolelo.
Když mě propouštěli z porodnice, několikrát mi zdůrazňovali, že musím odpočívat a nechat část péče o domácnost i dítě na partnerovi. Uklidňovala jsem je, že se nemám čeho bát — věřila jsem, že Tomáš bude oporou. V té době jsem tomu opravdu věřila.
Jenže hned první týdny doma ukázaly něco jiného. Měla jsem pocit, že všechno stojí hlavně na mně. Tomáš se k synovi choval spíš jako návštěva než jako rodič. V noci skoro nikdy nevstal, i když slyšel, že jsem vzhůru už po několikáté. Matyáš měl rozházený režim, přes den spal a v noci byl vzhůru, takže jsem fungovala téměř bez spánku.
Přes den jsem kromě péče o něj řešila i domácnost, protože nikdo jiný to neudělal. A do toho přišel další tlak — Tomáš začal už po několika týdnech naznačovat, že mu chybí náš intimní život. Když jsem mu ukázala doporučení lékaře, že po císařském řezu je potřeba čas, jen se zatvářil otráveně. Já sama jsem byla vyčerpaná a fyzicky jsem se na to necítila. Upřímně jsem ani neměla chuť, protože moje hlava byla pořád u dítěte a u toho, jestli všechno zvládám.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že potřebuji trpělivost a trochu podpory. Místo pochopení ale přicházelo ticho, uražené poznámky nebo výčitky. Začala jsem mít pocit, že selhávám jako partnerka, přestože jsem jen přežívala den po dni.
Když bylo synovi asi pět měsíců, situace se začala zlepšovat. Spal o něco lépe, já už nebyla tak vyčerpaná a měla jsem pocit, že se konečně vracím sama k sobě. Říkala jsem si, že je čas zase být víc i partnerkou, nejen mámou. Jednou večer jsem se k Tomášovi přitulila a chtěla být zase blíž.
On se ale odtáhl.
„Nemusíš se snažit,“ řekl chladně. „Já už jsem si to zařídil jinak.“
Nejdřív jsem nechápala, co tím myslí. Pak mi bez větších emocí řekl, že si našel jinou ženu. Prý jen dočasně, protože doma nic nefungovalo. Čekal, že to nějak vysvětlí nebo omluví.
Následovala hádka, jakou jsme nikdy předtím neměli. Vyslechla jsem si, že jsem se soustředila jen na dítě a na něj zapomněla. Chvíli jsem měla pocit, že na tom něco pravdy je. Že jsem možná opravdu přestala být partnerkou. Ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi docházelo, že v tom nejhorším období mě nechal samotnou. Místo aby mi pomohl, cítil se ukřivděný.
Teď nevím, co dál. Odejít znamená změnit život nejen sobě, ale i našemu synovi. Zůstat znamená pokusit se odpustit něco, co pořád bolí. Nevím, jestli se přes nevěru dá přenést jen proto, že člověk nechce rozbít rodinu.
Nikdy jsem si nemyslela, že budu stát před rozhodnutím, jestli odejít kvůli vlastní hrdosti, nebo zůstat kvůli dítěti. A nejhorší je, že vůbec nevím, která z těch cest je správná.
