Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ten typ člověka, co se mstí. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem spíš ta rozumná. Klidná. Taková ta, co si radši povzdechne a řekne: „No jo, svět není fér.“ Ale asi jsem si o sobě myslela moc.
Dělám v korporátu už třetí rok. Není to nic zvláštního, prostě taková ta juniorská pozice, kde děláte všechno, co se vám řekne, a většinu času ani nevíte proč. PowerPointy, tabulky, meetingy, reporty o reportech. Ale říkala jsem si, že se vypracuju. Že když budu držet pusu a krok, za rok nebo dva se to zlomí.
Jenže tenhle prosinec jsem zjistila, že ne.
Půlroční prémie. Každoroční svátost. Všichni o nich mluvili už od listopadu. „Letos to prej bude štědrý,“ šeptalo se v kuchyňce. A já měla fakt dobrý pocit. Dělala jsem navíc, zaskakovala za nemocnou kolegyni, i za kluka, co odešel v půlce projektu. Byla jsem u všeho. Jenže když přišel e-mail s tabulkou, kde stálo, kdo dostane kolik… moje jméno tam prostě nebylo.
Nejdřív jsem si myslela, že je to chyba. Že se na mě zapomnělo. Tak jsem šla za šéfem.
„No víš, Lucie,“ začal takovým tím tónem, který používá, když ví, že říká kraviny, „ono to letos bylo náročný. Výsledky oddělení nejsou ideální. A tvoje KPI… no, prostě jsme to museli nějak rozložit. Chtěl jsem to zkusit jinak.“
„Takže nic?“
„No, víš jak, příště to určitě vyjde,“ usmál se, až jsem měla chuť mu ten úsměv setřít.
Jenomže já vím, že to nebylo o žádných výsledcích. Měli jsme úspory, a on chtěl vypadat dobře před vedením. Čím míň rozdá, tím líp vypadá jeho rozpočet.
V tu chvíli jsem si řekla, že na to kašlu. Že už mu nebudu dělat tichou asistentku, co všechno zvládne a nikdy se neozve. Jenže… já nejsem ten typ, co dělá scény. Já to řeším jinak.
Teambuilding. Naše každoroční show. Firemní hotel, otevřený bar, DJ, co hraje moc nahlas, a šéf, co po třetím panáku začne tancovat, jako by mu bylo dvacet. Jenže letos jsem měla oči otevřené. Ne že bych plánovala něco konkrétního — zatím. Ale když jsem viděla, jak se kolem něj motá ta blondýna z marketingu, jak mu sahá na rameno a on se k ní naklání, smál se… no, řekněme, že mi to neuniklo.
Druhý den jsem prošla fotky. Máme firemní galerii, sdílenou složku, kam lidi házejí všechno možné. Skleničky, smích, taneční pózy a pár momentů, které – vytržené z kontextu – vypadají docela jinak.
Na jedné jí dává ruku kolem pasu. Na druhé se směje, ona se k němu naklání.
A na třetí? Vypadá to, jako by se líbali. Ve skutečnosti se asi jen něco říkalo do ucha, ale… kdo by to poznal.
Stačilo pár kliknutí. Vytáhnout fotky, přejmenovat, poslat z anonymního e-mailu na HR a – pro jistotu – i jeho manželce.
Bez komentáře. Jen „Myslím, že byste měla vědět.“
Teď je v kanceláři ticho.
Petr — můj šéf — chodí zamlklej, kruhy pod očima, košile pomačkanější než obvykle. Občas se zamkne v zasedačce a sedí tam s mobilem, dívá se z okna a tváří se, že přemýšlí o strategii oddělení, ale všichni víme, že ne. Na poradách mluví míň, občas zapomene, co chtěl říct. Z toho jeho sebevědomí, co dřív naplňovalo místnost, zbyl jen obal.
V kuchyňce se šeptá. Někdo tvrdí, že HR řeší, jestli neporušil firemní kodex, protože vedoucí by neměl mít vztahy na pracovišti. Jiní zas říkají, že se s ním doma hádá manželka a že spal pár nocí v autě.
A ta blondýna z marketingu? Najednou nějak ztichla. Dřív pořád běhala po patře v těch svých botách na podpatku, smála se nahlas a vykládala, jak „Petr má fakt super leadership“. Teď sedí v koutku, chodí na cigaretu sama a vypadá, že by nejradši zmizela. Lidi kolem si šeptají, že HR ji má taky v hledáčku, že prý se „prověřují vztahy v týmu“. No, možná karma funguje i v open space.
Já? Já dělám, že nic nevím. Každé ráno zapnu počítač, udělám si kafe, otevřu tabulky a nasadím neutrální výraz. Ale uvnitř mám takový zvláštní klid. Ne euforii — spíš ten pocit, že se svět na chvíli srovnal.
Když kolem mě Petr prochází, ani se na mě nepodívá. Někdy mám chuť se usmát, ale nechci to pokazit.
Tenhle tichý trest je vlastně lepší než jakýkoli křik. On ví. Já vím. A to stačí.
Dřív jsem si myslela, že mě bez té prémie bude mrzet každý den, že budu mít chuť odejít. Ale teď, když ho vidím, jak si nervózně rovná papíry, jak mu nejde ani obyčejný briefing, cítím zvláštní zadostiučinění.
Možná to není úplně hezké, ale upřímně? Je to příjemné.
Přestala jsem být ta hodná holka, co všechno snese.
A svět se nezbořil.
