Článek
Naše kancelář vypadá úplně obyčejně. Otevřený prostor, pár stolů, malá kuchyňka, kde se každé ráno scházíme s hrnkem kávy a unaveným „dobré ráno“. Jsme malá pobočka mezinárodní firmy, takže se tu všichni známe – a to, jak se říká, až příliš dobře.
Kávu a čaje platí firma. Zbytek si nosíme sami. Já si třeba ráda dávám do čaje med. Ne cukr, ne umělé sladidlo. Prostě poctivý med. Mám ho ve sklenici s mým jménem napsaným fixem přes celý bok. Přesto mi začal záhadně mizet.
Nejdřív jsem si říkala, že se spletla ruka, že si někdo nabral lžičku omylem. Jenže pak jsem si všimla, že med ubývá rychleji než trpělivost po pondělní poradě. Pomalu, ale jistě — skoro sklenice týdně.
Kdyby to bylo párkrát, neřeším to. Ale když jsem koupila už čtvrtou sklenici za měsíc, začala jsem mít chuť místo medu nosit do práce pepřovou pastu.
Nejdřív jsem to zkusila po dobrém. Jedno ráno jsem v kuchyňce mezi řečí nadhodila:
„Hele, já chápu, že med láká, ale mám ho napsaný jménem, tak kdyby někdo chtěl, klidně řekněte, donesu vám vlastní.“
Všichni se tvářili, že mě slyší poprvé v životě. Den, dva klid… a pak zase ubýval. Tak jsem napsala e-mail. Krátký, věcný, ale dost naštvaný: „Prosím, respektujte soukromé věci v kuchyňce. Věci s podpisem nejsou společné. Díky.“
Nikdo se nepřiznal. Nikdo ani neodpověděl. Jen pár lidí se po ránu smálo u automatu na kávu o něco víc než obvykle.
A pak přišel den, kdy mě přešla veškerá trpělivost. Měli jsme mít návštěvu z centrály – velké šéfy z Německa. Kancelář se leskla, kolegové se tvářili, že pracují dvojnásobně, a vedoucí pobíhal jak generál před přehlídkou. A já se rozhodla, že dnes bude den D.
Do nové sklenice medu jsem večer předtím přimíchala projímadlo. Nic drastického, jen tak… decentně preventivní dávku. Postavila jsem sklenici na obvyklé místo, nápis s mým jménem zářil ještě víc než obvykle, a čekala.
Ráno bylo všechno v normálu. Směrem od kuchyňky voněl čaj, někdo si ohříval mléko, vedení se právě usazovalo do zasedačky. Kolem desáté začala prezentace. A kolem půl jedenácté… to začalo.
Nejdřív jsem slyšela tiché: „Promiňte, musím si na chvilku odskočit.“
Pak druhé, třetí, čtvrté. A když se omluvil i náš vedoucí – ten, co zrovna prezentoval šéfům kvartální výsledky – musela jsem se doslova kousnout do rtu, abych se nerozesmála.
Prezentace skončila dřív, než začala. Na obrazovce zůstal viset graf, šéf z centrály se zmateně rozhlížel a my, co jsme zůstali sedět, jsme si jen vyměňovali pohledy.
Po obědě se nikdo nesmál. V kanceláři panovalo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Lidi psali na klávesnici tišeji než obvykle, nikdo si neohříval jídlo, nikdo nemluvil.
Od té doby mi med nemizí. Nikdo o ničem nemluví, ale občas, když si v kuchyňce míchám čaj, cítím na zádech pohled vedoucího. A možná se mi to zdá, ale mám dojem, že se vždycky raději napije jen černé kávy. Bez medu. A že pokaždé, když do té kuchyňky vejdu, je tam podezřele prázdno.
V kanceláři jsme sice malý tým, ale teď mezi námi visí jedno velké ticho. Takové to, které se nikdy úplně nerozpustí — ani v čaji, ani v medu.
