Článek
V kempu jsme byli pár dní. Typické léto – chatky, pivo v plastu, vůně grilu a fronta na sprchy. Po celém dni u vody a odpoledním volejbalu jsme byli zpocení a unavení. Každý se těšil, že se rychle osprchuje a půjde spát.
Sprchy byly ve společné budově, tři kabinky, vždycky obsazené. Stál jsem ve frontě s ručníkem přes rameno, kamarádi kolem si povídali, někdo měl plechovku piva, někdo si utíral pot z čela. Byla to ta typická letní pohoda, kdy nikomu nevadí čekat, protože všechno má svůj čas.
A pak přišel on. Opálený, vysportovaný, asi čtyřicátník – svalnatý chlap, který působil dojmem, že má všechno pod kontrolou. Takový ten typ, co se nikde dlouho nezdrží, protože má vždycky důležitější věci než ostatní. Prostě prošel kolem celé fronty, jako by tam nikdo nestál, otevřel právě uvolněné dveře, vešel dovnitř a zamkl.
Na chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo pár podrážděných povzdechů, někdo zakroutil hlavou. „To snad nemyslí vážně,“ zamumlal kamarád vedle mě. Nikdo se ale neozval nahlas. Všichni jen stáli a mlčeli.
Ten chlap si přehodil přes horní hranu dveří oblečení a ručník. Stál jsem nejblíž. Natáhl jsem se, vzal to a položil o pár metrů dál na lavičku, kam z kabinky nebylo vidět. Nebyl to žádný promyšlený plán, prostě impuls. Pár lidí to postřehlo, někdo se pousmál, ale nikdo nic neřekl.
Čekali jsme dál. Voda za dveřmi šuměla, lidé si mezi sebou potichu povídali. Trvalo to možná deset minut, pak voda utichla a dveře se pootevřely. Muž vykoukl ven, rozhlédl se, oči mu přejely po prázdném věšáku i po podlaze.
„Haló, neviděl někdo tady moje oblečení?“ ozvalo se nejistě.
Nikdo se neozval. Jen se z hloubi fronty ozvalo: „Pane, už jste hotový? Čekáme tady.“ Další hlas se přidal: „Můžete si povídat cestou do chatky!“ Smích, potlačovaný i hlasitý, se postupně rozléhal celou chodbou.
Chlápek ještě chvíli zůstal za dveřmi, pak se najednou otevřely a on vyběhl ven – úplně nahý, mokrý, rukama si zakrýval rozkrok a běžel směrem k chatkám.
Všichni se začali smát. Ten smích byl hlasitý, spontánní, a nesl se ven ze sprch. Někdo se chytal za břicho, jiný si utíral slzy. Lidé z jídelny vykoukli ze dveří, děti koukaly s otevřenou pusou. Celý kemp věděl, co se stalo, dřív než se stihl obléknout.
Několik lidí ve frontě si začalo dělat legraci nahlas. „Hele, šéfe, teď už frontu neobejdete!“ volal jeden kluk a všichni vyprskli smíchy. Starší pán s ručníkem přes rameno dodal: „Taková rychlost, to by vám záviděl i sprinter!“
„To máte za to, machře!“ křikl někdo zezadu, a i ti nejvážnější se začali smát. Ten výbuch veselí byl nakažlivý – jako když se protrhne hráz. Lidé se nakláněli ze dveří chatek, někdo z jídelny začal tleskat. Děti se ptaly, co se děje, a rodiče jen mávli rukou: „Nic, nic, dospělí blbnou.“
Chvíli to vypadalo, že celý kemp dýchá v jednom rytmu smíchu a úlevy. Všichni si připadali trochu jako součást stejného malého spiknutí. Všechno to trvalo možná dvě minuty, ale v paměti se to zapsalo jako něco mnohem delšího.
Fronta dál držela svá místa, ale smích neustával. Každý měl pocit, že právě viděl něco, co se bude ještě dlouho vyprávět. Já jsem se smál taky, i když trochu jinak než ostatní. Měl jsem v sobě směs pobavení a zvláštního uspokojení. Dostal, co si zasloužil.
Když jsem pak odcházel ze sprchy, jeho věci jsem nechal na lavičce, aby je snadno našel.
Večer jsme to s kamarády probírali u piva. Někteří říkali, že to bylo přehnané, jiní, že naprosto zasloužené. Já jsem se jen pousmál. Byla to malá pomsta, obyčejná a přímočará, ale někdy právě ty fungují nejlépe.
Druhý den jsme ho viděli v jídelně. Šel kolem nás, díval se do země. Nikdo se nesmál, nikdo nic neřekl. Jen bylo jasné, že příště už se do žádné fronty nevetře.
