Článek
Ozval se mi po dvaceti letech.
Nejdřív jsem tomu ani nevěřila – neznámé číslo, krátká zpráva: „Ahoj, tady táta. Chtěl bych se s tebou vidět.“
Seděla jsem v kuchyni, vařila večeři a koukala na ten text, jako by to byla chyba systému. Ten člověk, o kterém jsem si myslela, že už dávno zmizel z mého života, najednou píše. Po tolika letech ticha, po všech těch věcech, které za sebou nechal.
Můj muž se ptal, kdo mi píše. Jen jsem mávla rukou. Nechtěla jsem to hned otevírat. Děti seděly u stolu, smály se, dohadovaly se o poslední palačinku. V tu chvíli mi došlo, že tohle je můj život – tady, teď. Ne tam, kde všechno začínalo a rozpadalo se zároveň.
Můj otec býval kdysi normální chlap, aspoň to máma tvrdila. Když jsem byla malá, měla jsem ho ráda. Někdy mě houpal na kolenou, dal mi lízátko, říkal mi „zlatíčko“. Jenže čím jsem byla starší, tím víc jsem chápala, že jeho „zlatíčko“ neznamená lásku, ale výmluvu. Abych zapomněla, že zase křičel na mámu, že zase přišel domů opilý, že zase zmizely peníze z peněženky.
Pamatuju si ty večery. Zvuk klíčů v zámku a jak se nám sevřel žaludek. Nikdy jsme nevěděli, v jaké náladě přijde. Někdy se jen potácel a brblal si pro sebe, jindy rozkopl dveře a začal řvát. Po mámě, po nás. Kvůli ničemu. Stačilo, že na stole nebyla večeře, že se mu nelíbilo, jak se na něj dívám. Naučila jsem se být potichu, nevyčnívat, jen čekat, až to přejde.
Jednou v noci házel věci po kuchyni, talíře se rozbíjely o stěnu a máma mě tahala do pokoje, ať nescházím dolů. Křičel, že jsme všichni proti němu, že ho zrazujeme. Měl v očích takovou prázdnotu, že se mi o ní někdy pořád zdá. A ráno? Ráno přišel a tvářil se, že nic. „Tati, včera jsi křičel,“ řekla jsem jednou. Smál se. Řekl, že si to vymýšlím, že jsem přecitlivělá.
Začal prodávat věci z domu. Nejprve máminy náušnice, pak rádio, televizi, dokonce i můj první mobil. Tvrdil, že to vrátí, že jen potřeboval zalepit pár děr. Ale ty díry byly čím dál větší. Máma to nějakou dobu snášela, snažila se ho zachraňovat, domlouvat mu, přemlouvat ho, aby šel na léčení. Vždycky slíbil, že půjde. Nikdy nešel.
Jednoho dne už prostě sbalila věci. Mě i bráchu. Odjeli jsme k babičce a dědovi, aniž by věděl kam. Pamatuju si, jak máma brečela, ale bylo v tom i něco jako úleva.
Rozvod byl peklo. Dělal naschvály, nechodil k soudu, házel špínu, psal dopisy, kde nás obviňoval ze lží. Vyhrožoval, že nás děti nenechá v klidu žít. Naštěstí soud rozhodl rychle a konečně jsme měli od něj aspoň papírový klid. Ale v hlavě zůstával dál.
Roky jsme o něm neslyšeli. Někdy se objevil jen jako stín v řeči – máma zmínila, že slyšela, jak někoho vyhodili z hospody, a jen dodala: „Vsadím se, že to byl on.“ Já jsem o něm nemluvila vůbec. Naučila jsem se žít bez něj. Založila rodinu, práci, život, kde se na nikoho nekřičí, kde se věci nelámou o zeď.
A teď, po všech těch letech, mi píše, jak ho mrzí, že jsme ztratili kontakt. Jak prý teď chápe, že udělal chyby. Jak mě měl vždycky rád a jak by byl rád, kdybych ho přijela navštívit. Věřil prý, že rodina drží při sobě. Že teď, když je starý a nemocný, mu pomůžu.
Nejdřív jsem mu neodpověděla. Ale pak jsem to udělala. Zavolala jsem mu.
Jeho hlas mě vrátil o dvacet let zpátky – byl to pořád ten samý tón, který používal, když něco potřeboval. Tvrdil, že mu není dobře, že ho bolí záda, že nemá kde bydlet, že se o něj nikdo nezajímá. Že já jediná jsem mu zbyla. A že věří, že se o něj postarám.
Řekla jsem mu, že to nejde. Že mám vlastní rodinu, děti, práci, že mám své závazky.
Chvíli bylo ticho, pak se změnil. Začal mluvit o tom, že mám povinnost se postarat o rodiče. Že to může dát k soudu. Že mě donutí. A v tu chvíli jsem pochopila, že se nic nezměnilo. Pořád hledá, koho by mohl obvinit, komu by mohl naložit svůj život na záda.
Položila jsem telefon a dlouho seděla v tichu. Bylo to jako znovu otevřít starou ránu. Cítila jsem směs zlosti a lítosti. Část mě ho nenáviděla. Část si ho pořád pamatovala tak, jak mi kdysi četl pohádku o Karkulce, jak mi koupil plyšáka na pouti. Byly to drobky, které ve mně zůstaly a které teď znovu ožily.
Od té doby se mi občas ozve. Volá, píše. Někdy prosí, jindy nadává. Nezvedám to.
Ale občas v noci ležím a přemýšlím, jestli jsem špatná dcera. Jestli bych přece jen neměla… něco udělat. Jenže co? Pomoci člověku, který celý život ničil ostatní? Který ani jednou neřekl promiň?
Můj muž říká, že ho musím nechat být, jinak mě to zničí. Má pravdu. Ale stejně… někde uvnitř mě pořád žije ta holka, která čekala, že táta jednou přijde domů střízlivý, obejme mámu a všechno bude zase dobré.
Jenže některé věci se už nikdy nespraví.
Nevím, jak to dopadne. Možná se zase odmlčí, možná to dotáhne k soudu.
A možná jednoho dne přijde zpráva, že už není mezi živými. A já nevím, jestli budu brečet, nebo cítit úlevu.
Zatím jsem jen vypnula zvuk na telefonu.
A snažím se znovu naučit žít s tichem, které po něm zůstalo.
