Článek
Říkala jsem si, že tentokrát už to bude ono. Že konečně poznám někoho, kdo stojí za to, abych mu věřila. Tomáše jsem potkala v práci, a hned první den jsem měla jasno. Chytrý, vtipný, takový ten typ, co se na tebe podívá, a ty zapomeneš, jak se jmenuješ. Problém byl jediný — měl přítelkyni.
Nejdřív jsem si říkala, že si to jen namlouvám. Že to přejde. Jenže nepřešlo. Každé jeho „náhodné“ zastavení u mého stolu, každé pousmání, každý společný oběd… všechno ve mně vyvolávalo pocit, že tam něco je. A tak jsem čekala. Ne týden. Ne měsíc. Čekala jsem dva roky. Dva roky, během kterých jsem odmítla vážný vztah, protože jsem si říkala, že „s Tomášem to jednou vyjde“.
A pak najednou napsal: „Rozešel jsem se. Můžeme se vidět?“
V tu chvíli jsem měla pocit, že mi vesmír poslal odměnu za trpělivost. Byla jsem nervózní jako puberťačka. Vybrala jsem si šaty, které jsem si koupila „až na něj“. Celý večer byl jako ze snu. Smáli jsme se, pili víno, a když mě doprovodil domů, bylo jasné, že to je to rande, na které jsem čekala.
A ano — skončili jsme spolu. Po dvou letech přemýšlení, představ a fantazií se to konečně stalo.
Romantika? Ne tak docela. Všechno bylo trochu neohrabané, trochu trapné a upřímně… trochu zklamání. Ale říkala jsem si, že to je první noc, že se to zlepší. Jenže po té první už žádná druhá nebyla.
Tomáš se mi začal vyhýbat. Nejdřív výmluvy, že má moc práce, pak že „potřebuje čas pro sebe“. A nakonec ticho. Já, ta holka, co dva roky čekala, skončila s modrým srdíčkem na messengeru.
Jenže to nebyl konec. Asi o týden později jsem si všimla, že něco není v pořádku. Pálení, svědění, prostě nic, o čem by se dalo mluvit u vína s kamarádkou. Nejprve jsem si myslela, že to jsou kvasinky, klasika. Ale když to nepřecházelo, došla jsem k lékařce.
A tam přišla ta věta, kterou si budu pamatovat navždy:
„Slečno, máte kapavku.“
Seděla jsem tam a přemýšlela, jestli se mi to jen nezdá. Dva roky čekání, žádné náhodné známosti, žádné úlety — a stejně si odnesu suvenýr, který se dá „léčit antibiotiky“.
Napsala jsem mu.
„Měl by ses nechat vyšetřit. Mám kapavku.“
Odpověď přišla během minuty:
„To není možný. Jsem úplně v pohodě.“
Jo, jasně. Možná jsem to chytla při koukání na Netflix.
V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát, brečet, nebo si objednat dort a oslavit svůj největší životní paradox. Dva roky jsem čekala na kluka, o kterém jsem si myslela, že je jiný, než ostatní. A on mi místo lásky přinesl antibiotika.
Dnes už se tomu směju. Teda… skoro. Říkám si, že karma má fakt smysl pro humor. A že příště, až potkám dalšího „slušného kluka“, nechám si radši udělat test dřív než romantickou večeři.
