Článek
Dělám instalatéra už skoro dvacet let. Lidi si myslí, že to je nuda – pár trubek, nějaké těsnění, kapající kohoutek. Jenže když se vám každý den otevřou jiné dveře, zjistíte, že za nimi nikdy nevíte, co vás čeká. Každý byt má svůj pach, každá rodina své ticho. A některé zakázky… no, řekněme, že končí jinak, než člověk čeká.
Většinou jsou to obyčejní zákazníci – starší paní, co potřebuje opravit odpad, nebo mladí, co se nastěhovali do nového bytu a všechno teče, jak nemá. Ale občas se najde typ ženské, která si zřejmě plete instalatéra s terapeutem. Nebo možná s někým z jiných představ.
Neříkám, že je to běžné. Ale čas od času to poznám hned, jak otevřou dveře.
Ten pohled, ten tón hlasu – neřeší kohoutek, řeší prázdno.
Mluvím o těch, co si nechají doma všechno opravit, ale samy se jim rozsypávají zevnitř.
Tahle paní – říkejme jí třeba Iveta – volala kvůli kapajícímu kohoutku v koupelně. Prý „někdy teče a někdy ne“. Vzal jsem si nářadí a jel.
Otevřela v županu, i když bylo poledne.
„Manžel v práci?“ ptám se, jen tak mimochodem.
„Ten je pořád pryč,“ odpověděla, a v očích jí problesklo něco, co se instalatérům blbě vysvětluje.
Kohoutek byl v pohodě. Vadná byla těsnicí gumička, stačilo pár minut práce. Jenže Iveta pořád mluvila.
O tom, že si připadá neviditelná.
Že manžel doma mlčí.
Že se poslední dobou cítí, jako by byla sama v hotelu, kde už nikdo neplatí účet.
Občas se mi stává, že lidi u práce prostě mluví. Možná protože vědí, že po mně nezůstane nic – jen opravená trubka a ticho. Tak jsem dělal, že poslouchám, a měnil tu gumičku.
Když jsem skončil, vytáhl jsem účtenku.
„Takže to máme pět set padesát,“ říkám.
Ona se usmála. „Nemohli bychom to vyřešit jinak?“
„Jak jinak?“
„No… ne penězi.“
Zarazilo mě to. Stávalo se mi to už dvakrát – nikdy jsem do toho nešel, ale pokaždé to zůstane v hlavě. Tohle bylo jiné v tom, že se to stalo najednou. Stála blízko, ruce měla zkřížené, župan trochu pootevřený, v bytě vonělo kafe a levná vanilka.
A pak se ozvalo klapnutí dveří.
„Ivetko, jsem doma!“
Ten hlas by probral i mrtvého.
Manžel.
Zůstal jsem stát s kleštěma v ruce, jak debil. Ona ztuhla, pak na mě šeptla: „Rychle, tvařte se, že něco hledáte!“
Jenže to už vešel dovnitř.
Padesátník v košili, unavený, ale s očima, co vidí až moc.
„Kdo to je?“
„Instalatér,“ řekla.
„Jo? A proč máš župan?“
To ticho, co následovalo, by se dalo krájet.
Mně došlo, že stojím přesně uprostřed mezi trubkou a výbuchem.
„Kohoutek,“ blekotal jsem. „Byl vadnej. Teď už neteče.“
Zkoušel jsem to odlehčit, ale nešlo to.
Manžel mlčel, jen se díval. Pak řekl tiše: „Jo, to vidím.“
A odešel do kuchyně.
Nečekal jsem ani korunu. Sbalil jsem si věci, popřál hezký den a vycouval. Venku jsem se smál sám pro sebe. Ne proto, že by to bylo vtipný, ale protože to bylo přesně ten typ trapasu, který se mi vždycky nakonec stane.
Lidi mají zvláštní sny. Někdo chce vyhrát ve sportce, někdo chce zdrhnout do Karibiku, a někdo si prostě chce představit, že ho spraví chlap s brašnou a klíčem na trubky.
Já už jsem pochopil jedno – někdy lidi nevolají instalatéra, aby jim opravil kohoutek.
Volají ho, aby v tom jejich tichu na chvíli něco zateklo.
