Článek
S Radkem jsme se seznámili na oslavě kamarádových narozenin.
Byl to ten typ muže, který dokázal okouzlit svým sebevědomím – mluvil nahlas, znal odpověď na všechno, a když se na mě usmál, připadala jsem si výjimečně.
Nebyl to můj typ. Měla jsem ráda tiché, spíš zasněné chlapy. Jenže já byla po rozchodu a on byl pozorný. A já chtěla, aby mě někdo chtěl.
Začali jsme spolu chodit, a než jsem se stihla rozkoukat, stála jsem před oltářem.
Byla jsem tehdy těhotná. Dítě jsme sice neplánovali, ale Radek byl nadšený. „Aspoň budeme mít důvod se usadit,“ říkal. Celou svatbu si vzal na starost on. Vybral místo, šaty, dokonce i hudbu. Mně se tehdy zdálo, že je to vlastně milé. Dnes už vím, že to byla první známka toho, jak moc chce mít všechno pod kontrolou.
Když se narodila Terezka, byla jsem šťastná. Měla jsem pocit, že všechno dává smysl. Jenže už tehdy začal Radek určovat pravidla.
Jak dlouho má dcera spát, co má jíst, jak ji mám oblékat.
Ve skříni jsem musela mít oblečení seřazené podle barev. V kuchyni měla každá věc své místo – a když jsem to spletla, následoval křik. „Jano, kolikrát ti to mám říkat? Tohle je hrnek na čaj, ne na kávu!“
Zpočátku jsem si říkala, že to přejde.
Jenže nepřešlo.
Naopak.
Když jsem se po rodičovské chtěla vrátit do práce, vysmál se mi:
„A kdo tě tam asi bude chtít? Ty neumíš nic pořádného. Buď doma, já vydělám dost.“
A tak jsem zůstala.
Před pár lety se do našeho domu přistěhovala moje bývalá spolužačka Hanka. Měla dceru stejně starou jako Terezka, takže jsme se začaly vídat.
Radek to zjistil a zuřil. „Ta ženská? Vždyť se rozvedla! To je špatný příklad. Nechci, aby se s ní Terezka vídala.“
Když jsem se ho snažila bránit, rozkřičel se.
Týden se mnou nemluvil.
Nakonec jsem se Hance přestala ozývat.
S Radkem se točilo všechno kolem jeho nálad.
Když bylo po jeho, byl klid.
Když ne, následovalo ticho – to jeho dlouhé, dusivé mlčení, které dokázalo trvat celé dny.
Někdy odešel z domu, aniž by řekl kam. Vracel se nad ránem a mlčky si sedl k televizi.
Jednou jsem se ho zeptala, kde byl.
Odpovědí mi bylo, že přede mě hodil talíř s večeří.
Narodil se nám syn, Filip.
Byl často nemocný, noci jsem probděla, ale Radek mi s ničím nepomohl.
Když jsem chtěla, aby přijela moje máma, odmítl. „Nechci, aby se mi někdo pletl do rodiny,“ řekl a tím to skončilo.
Terezka odešla z domu hned po maturitě.
„Mami, ty to musíš udělat taky,“ řekla mi, když si balila kufr. „Musíš se rozvést. Nemůžeš takhle žít.“
Já ale pořád cítila strach.
„A co bych dělala?“ šeptala jsem. „Nemám školu, nic neumím.“
„Umíš všechno,“ odpověděla. „Jen sis to nechala zakázat.“
Filip má teď šestnáct. S tátou se skoro nebaví.
„Až mi bude osmnáct, odcházím,“ řekl nedávno.
A já vím, že to myslí vážně.
Nedávno jsem viděla inzerát na úklidovou agenturu.
Hledají spolehlivou ženu na správu domácností, dobře platí.
A víš co? Zavolala jsem tam.
Řekli, že by mě vzali.
Teď se dívám na vyplněnou žádost o rozvod, kterou mám schovanou v zásuvce.
Ještě jsem ji nepodala.
Ale poprvé po letech vím, že to udělám.
Snad už brzy přestanu čekat, až mi někdo povolí žít.
