Článek
Když jsme se s Tomášem poznali, byl to úplně jiný člověk. Společenský, pozorný, plný nápadů. Dokázal mě rozesmát, vzít spontánně na výlet, překvapit maličkostí. Měla jsem pocit, že mu na mně opravdu záleží a že spolu můžeme všechno zvládnout. Jenže poslední roky se náš vztah změnil – a tím hlavním důvodem je jeho mobil.
Možná to zní směšně. Mobil, vždyť je to jen věc, ne? Jenže pro něj je to víc než věc – je to skoro člen rodiny. Každou volnou chvíli tráví s očima přilepenýma na displej. Když přijde z práce, nezeptá se, jaký jsem měla den. Sotva se vyzuje, sedne si na gauč, vezme telefon a začne bezmyšlenkovitě projíždět sociální sítě. Někdy to trvá hodinu, někdy dvě. Já mezitím vařím, uklízím, povídám si s ním – nebo spíš povídám do prázdna. Odpověď přijde pozdě, polovičatá, bez zájmu.
Říkala jsem si, že to je jen období, že ho to přejde. Jenže nepřešlo. Naopak se to zhoršilo. I když jdeme mezi lidi – do kina, na procházku, na koncert – vždycky si najde výmluvu, proč potřebuje kouknout do mobilu. „Jen mrknu na zprávy,“ „jen rychle odpovím kamarádovi,“ „jen kouknu, co píšou.“ A najednou je zase pryč. Sedíme vedle sebe, ale já se cítím sama.
Na návštěvách je to úplně stejné. Přijdeme k mým rodičům, všichni sedíme u stolu, povídáme si – a on tam sedí a sjíždí obrazovku. Už i moje máma si toho všimla a jednou mi pošeptala: „On tě vůbec neposlouchá.“ Bylo mi hrozně trapně. Nejen kvůli ní, ale hlavně proto, že měla pravdu.
Nejvíc mě ale bolí chvíle, které by měly být hezké a jen naše. Jdeme na večeři do restaurace, já se těším, že si popovídáme, že budeme chvíli spolu – a místo toho kouká on do mobilu a já do talíře. Kolikrát se přistihnu, že taky vytahuju svůj telefon, jen abych nečučela do prázdna. A pak si říkám – takhle má vypadat vztah? Dva lidi u stolu, každý ve svém světě, který je schovaný za obrazovkou?
Zkoušela jsem s ním o tom mluvit. Ne jednou, ne dvakrát. Po dobrém, po zlém, s prosbou, s výčitkou. Vždycky slíbí, že to zkusí omezit. Někdy to dokonce chvíli vydrží. Položí telefon, povídáme si – a já mám pocit, že se všechno vrací do starých kolejí. Ale pak zazvoní upozornění, blikne obrazovka – a všechno je zpátky tam, kde bylo.
Někdy mám pocit, že bojuju s něčím, co se nedá porazit. Jako by ty sociální sítě měly větší moc než já. Když se směje nad videi, když komentuje fotky lidí, které sotva zná, když řeší, kdo co sdílel – vidím na něm opravdové emoce. Jenže ty emoce patří telefonu, ne mně.
Začala jsem si všímat, jak mě to mění. Jak jsem čím dál víc podrážděná, smutná, někdy i žárlivá. Žárlím ne na jinou ženu, ale na kus plastu a skla. Připadám si směšně, když mu řeknu: „Odlož už ten telefon.“ Připadám si, jako bych byla jeho matka, ne partnerka. A to mě ničí.
Občas si říkám, jestli je to vůbec ještě ten člověk, do kterého jsem se zamilovala. Nebo jestli si ho sociální sítě ukradly natolik, že už se nevrátí. Nejhorší je, že když se mu to snažím vysvětlit, obrátí to proti mně. „Ty to moc řešíš,“ „ty jsi přecitlivělá,“ „to přece není nic hrozného.“ Ale pro mě to hrozné je. Protože ztrácím partnera, aniž by odcházel z domu.
Někdy přemýšlím, jestli mám sílu v tom pokračovat. Vydržet vedle něj a čekat, že se změní. Nebo jestli mám radši odejít a hledat někoho, kdo dokáže být tady a teď – se mnou, ne s mobilem. Zatím jsem zůstala, protože ho mám pořád ráda a nechci to jen tak vzdát. Ale čím dál častěji mě napadá, že láska možná není všechno. Že k ní patří i pozornost, zájem, společné chvíle. A to všechno se mi pomalu vytrácí.
A tak večer, když sedíme vedle sebe na gauči a každý hledíme do jiné obrazovky, napadá mě jedna myšlenka: jestli jsme spolu, nebo už vlastně každý sám.
