Článek
Když se řekne Katka, většina lidí v kanceláři si vybaví pečlivou, milou a trochu nenápadnou kolegyni, která sedí za svým stolem vždy včas, nikdy nezapomene přinést podklady k poradě a dokáže s úsměvem zodpovědět i ty nejotravnější dotazy. Její stůl je vždy uklizený, v šuplíku má zásobu barevných lepíků a v Outlooku zvládá mít pořádek, který mi připadá jako nadlidský výkon. Prostě člověk, na kterého se můžete spolehnout. Ale pak přijde firemní večírek. A s ním i druhá, naprosto odlišná verze Katky.
První půlhodinu bývá vše v pořádku. Katka se nenápadně drží u baru s malou skleničkou vína, povídá si s kolegyněmi z účtárny a působí úplně normálně. Jenže pak se objeví první panák – někdo navrhne, že si všichni připijeme na úspěšný rok. A Katka nikdy neřekne ne. Jenže zatímco většina z nás zůstane u jednoho, maximálně dvou přípitků, Katka se během deseti minut přesune od vína k rumu, od rumu k pivu a pak už se to veze.
Na minulém večírku to začalo nevinně – objala vedoucího IT oddělení a začala mu vykládat, že je „její nejlepší kamarád na světě“. Chudák Tomáš se jí snažil vysmeknout, ale Katka ho držela kolem ramen tak pevně, že se nedokázal pohnout. Smáli jsme se, protože to vypadalo docela vtipně. Jenže to nebyl konec.
Za hodinu už Katka stála na židli uprostřed sálu a křičela, že zazpívá karaoke. Problém byl v tom, že žádné karaoke nebylo. DJ právě pouštěl nenápadný lounge mix, ale Katka ho přerušila a spustila falešnou verzi hitu, který si zjevně pamatovala jen napůl. Někteří kolegové se bavili, jiní raději předstírali, že ji neznají.
O chvíli později se rozhodla, že půjde tančit – ale ne na parket, nýbrž mezi stoly. Vlnila se mezi židlemi, zakopla o kabel od notebooku a málem vyřadila z provozu celou prezentaci, která běžela na obrazovce. Naštěstí se ji podařilo včas zachytit.
A pak přišla ta největší perla večera: Katka objevila fotokoutek s rekvizitami. Na hlavu si nasadila obří klobouk, do jedné ruky vzala nafukovací kytaru a do druhé cedulku s nápisem „Party Animal“. Pak začala objímat každého, kdo kolem prošel, a vnucovala mu společnou fotku. Když jsem viděl našeho jinak vážného ředitele, jak stojí vedle Katky s růžovými brýlemi ve tvaru srdíček a výrazem „proč se mi tohle děje“, pochopil jsem, že příští porada bude hodně zajímavá.
Tohle se ovšem neděje poprvé. Je to takřka tradice – každý rok si říkáme, že tentokrát to snad bude jiné. Že Katka udrží míru. Že si vezme příklad z minula. Ale pokaždé se to zvrtne. Někdo se jí snaží citlivě naznačit: „Hele, Katko, možná už by to chtělo jen vodu…“ Jenže ona to přejde úsměvem a objedná další panák. Když se ji někdo pokusí zastavit, mává rukou, že „je v pohodě“ a že „přeci umí pít“. Jenže neumí.
Teď už v kanceláři běží vážné debaty. Co s tím? Máme ji přestat zvát na firemní akce? To by nám přišlo kruté – přece jen, celý rok je spolehlivá a zaslouží si odměnu jako každý jiný. Ale na druhou stranu, pokaždé kvůli ní vznikne trapná situace. A není jednoduché vysvětlovat klientovi, proč naše kolegyně tančila na stole s botami v ruce a křičela, že „život je mejdan“.
Mě osobně mrzí, že Katka nevidí, co všechno tím kazí. Lidi si ji pak pamatují jen jako „tu, co se vždycky opije“, místo aby si vážili její práce a profesionality. Přitom přes den je přesně ten typ zaměstnance, kterého by si každá firma přála.
Když jsem nad tím přemýšlel po posledním večírku, napadlo mě, že možná jediné řešení je si s ní prostě sednout a říct to naplno. Žádné naznačování, žádné opatrné vtípky. Prostě upřímně: „Katko, máš problém udržet míru a děláš si ostudu. Nám ostatním je to nepříjemné.“ Možná by to slyšet potřebovala. A možná by to nakonec ocenila.
Jenže k tomu je potřeba odvaha. A nikdo v kanceláři se zatím nemá k tomu, aby tuhle roli vzal na sebe. Takže nejspíš nastane tradiční scénář: další rok, další firemní večírek a další „show“ v podání Katky. A my se budeme znovu smát, kroutit hlavami a říkat si, že příště už to snad bude jiné. Ale víme dobře, že nebude.
