Článek
Nikdy bych neřekl, že se mi to stane. Po rozvodu jsem měl vztahů po krk. Bývalá mi vzala půlku majetku, dceru na víkend a chuť na jakékoli rozhovory delší než tři věty. Prý se to časem spraví. Nespravilo. Jen jsem se naučil žít s tichem, které zůstane, když z bytu odejde někdo, kdo v něm měl být napořád.
Práce mi šla. Firma rostla, peníze přibývaly, auto vonělo novotou a já měl na papíře všechno, co má mít úspěšný muž po čtyřicítce. Jen ten klid chyběl. A pak přišla Lenka.
Seznámili jsme se na golfu. Já tam byl pracovně, ona doprovázela jednoho klienta. Blond vlasy, postava z časopisu, úsměv, který by roztál i mramor. Byla o dvacet let mladší, ale připadala mi jako přesně to, co teď potřebuju – čerstvý vítr po letech stereotypu. Když se zeptala, jestli ji naučím držet hůl, řekl jsem „rád“ – a myslel jsem to ve všech významech.
Začali jsme se vídat. Kafe, večeře, víkend u mě. Lenka byla vždy perfektně upravená, voněla po vanilce a její lednička obsahovala jen smoothie, bílý jogurt a tvaroh. Ráno běhala, odpoledne cvičila jógu, večer si dávala detox. Vedle ní jsem si připadal jako líný tatík z reklamy na vitamíny. Ale lichotilo mi to. Když jsme šli po ulici, cítil jsem ty pohledy – směs obdivu a závisti. Kamarádi mi to dávali sežrat.
„Ty se máš, Petře. Kde se tohle bere?“
Jen jsem se usmíval. Konečně jsem si připadal znovu mladý.
Trvalo to pár týdnů, než mi došlo, že krása může být i past. Nešlo o to, že by byla hloupá – jen prostě… jednodušší. Neřešila věci do hloubky, svět vnímala skrze to, co má zrovna před sebou. Když jsem zmínil politiku nebo ekonomiku, jen se usmála: „Já se v tom nevyznám, hlavně že máme klid a slunce svítí.“
Na první pohled osvěžující. Na druhý trochu unavující. Na třetí už jsem jen mlčel a poslouchal historky z fitka.
Jednou jsem ji vzal na firemní večírek. Všichni se k ní chovali mile – byla okouzlující, usměvavá, přirozeně přitahovala pozornost. Ale když se konverzace stočila k něčemu složitějšímu, ztratila půdu pod nohama. Snažila se to zachránit vtipem, jenže spíš rozpačitě. Všichni se usmívali, ale já jsem cítil, jak se mezi námi něco neviditelného pohnulo.
Jednou večer jsme seděli na víně a Lenka se mě zeptala, jestli bych si s ní dokázal představit „vážný vztah“. Chvíli jsem mlčel. Vedle mě seděla nádherná žena – přesně ten typ, kvůli kterému se chlapi v mém věku začnou znovu holit i v sobotu ráno. Byla ztělesněním všeho, co má symbolizovat druhá míza: mladá, fit, krásná. Jenže místo tepla jsem cítil spíš ticho.
„Asi bychom si měli dát čas,“ odpověděl jsem nakonec.
Zasmála se – lehce, bez zášti, s odzbrojující upřímností. „Jo, jasně, já taky nejsem typ na závazky. Hlavně, že se máme hezky.“
A vlastně to vystihla dokonale. Hezky jsme se měli. Když jsme šli po ulici, cítil jsem pohledy lidí, kteří si říkali ten se má. Možná proto to celé tak dlouho drželo pohromadě – protože vedle ní jsem vypadal jako chlap, co pořád může mít, co chce. Byla tak trochu moje trofej. A já si to nechtěl přiznat.
Dnes, s odstupem, se tomu usmívám. Byla to fáze, kterou jsem si musel projít – malá vzpoura proti stárnutí, důkaz, že ještě nejsem „ten starý rozvedený chlap“. A Lenka? Ta byla kapitolou, která se čte rychle a s nadšením, ale když se otočí poslední stránka, zůstane ticho.
Někdy si ji ještě vybavím. Třeba když jdu kolem fitness centra, nebo když slyším někoho říkat, že „věk je jen číslo“. Možná. Ale zkušenost je taky jen slovo – dokud ji člověk nezažije na vlastní kůži.
