Článek
Když jsem po vysoké škole zůstal v Praze, byl to tehdy přirozený krok. Práce, vztah, nový byt, všechno se to nějak rozběhlo samo. Do rodného města na severní Moravě jsem se vracel čím dál míň. Nejdřív každý měsíc, pak jen na narozeniny a svátky a nakonec jsem si jednoho dne uvědomil, že jsem doma nebyl skoro půl roku. Všechno se dělo rychle, pořád bylo „něco“ — uzávěrka, porada, dovolená, stěhování. Až jednou přišel ten telefonát, který všechno zastaví.
Volala máma. Mluvila klidně, možná až moc klidně, a právě to mě zarazilo. Řekla, že děda je v nemocnici a že už to nevypadá dobře. Doktoři prý říkali, že se máme připravit. V tu chvíli jsem ani nevěděl, co říct. Děda byl vždycky ten, kdo všechno přežil — operace kyčle, pád ze střechy, dokonce i ten jeho infarkt před pár lety. Vždycky se z toho nějak „vykřesal“. Tentokrát to ale znělo jinak.
Sedl jsem do auta a jel. Cesta na sever mi vždycky připadala nekonečná, ale ten den ještě víc. Když jsem přijel do nemocnice, byl večer. Na chodbě to páchlo dezinfekcí a smutkem. Ležel tam, menší než jsem si ho pamatoval, křehký, jakoby se zmenšil do podoby svého stínu. Ale poznal mě. Usmál se, slabě, a řekl: „Tys přijel z té Prahy, co?“ Sedl jsem si k němu a chvíli jsme jen tak seděli, držel mě za ruku. Mluvilo se málo, ale bylo v tom všechno. O škole, o práci, o tom, jak je máma unavená, i o tom, že zahrada letos moc nerodila. Takové ty obyčejné věci, které teď najednou měly váhu.
Druhý den jsme se všichni sešli u babiččina domu. Teď už prázdného, studeného, ale pořád plného vzpomínek — fotky, porcelánový pes na televizi, dědovy boty u dveří. Byla tam celá rodina. Tety, strejdové, bratranci, sestra. Dlouho jsem je neviděl, a tak se ze začátku mluvilo o všem možném: kdo má nové auto, kdo postavil pergolu, kdo se rozvádí a kdo čeká dítě. Chvíli to bylo jako návrat do dětství, do těch let, kdy jsme se tu všichni tísnili v kuchyni a děda vyprávěl historky z vojny.
Jenže pak to přišlo.
Začalo to nenápadně, u kávy. Jeden ze strýců — ten, co vždycky všechno ví nejlíp — prohodil, že by se mělo vyřešit, co bude s barákem, až to přijde. „Ať pak nejsou dohady,“ řekl tónem, jako by mluvil o rozbité sekačce. Druhý strýc přikývl a hned začal vypočítávat, kolik by se mohlo dostat, kdyby se to prodalo. Někdo zmínil i spoření, někdo staré zlato po babičce. A pak se to rozjelo. Každý měl svůj názor, svoje „ale“ a svoje „vždyť děda říkal“.
Seděl jsem u stolu, poslouchal to a cítil, jak se mi svírá žaludek. Pořád jsem měl v hlavě jeho pohled z nemocnice — klidný, unavený, ale živý. A teď tu sedíme a rozebíráme, co po něm zůstane, jako by už byl pryč. Chvíli jsem mlčel, ale nakonec jsem to nevydržel.
„Hele,“ řekl jsem, „nepřijde vám to trochu… nevhodný? Děda je pořád tady. Leží v nemocnici, dýchá, slyší. Možná by nebylo špatný počkat.“
Nastalo ticho. Krátké, ale husté. A pak se ozval ten první strýc, s tím svým typickým úsměvem, co nikdy nevíš, jestli je přátelský, nebo pohrdavý. „Ty tomu tak rozumíš, mladej,“ řekl a napil se piva. „Starej se radši o svý pražský záležitosti, my si to tady nějak pořešíme.“
Zrudl jsem. Ne proto, že by mě urazil, ale proto, že měl vlastně pravdu — já tam už nepatřil. Všechno, co jsem měl, bylo jinde. Život, práce, přátelé. Ale přesto mě bodlo, že mluví o dědovi jako o „věci k vyřízení“. Vstal jsem, omluvil se, a šel ven. Do noci, do chladu. Stál jsem chvíli na dvoře, koukal na ten dům, na světlo z kuchyně, kde se pořád dohadovali o majetek, a napadlo mě, jak by se děda asi tvářil, kdyby to slyšel.
Další den jsem za ním šel znovu. Seděl jsem u jeho postele a četl mu kousek z novin, i když spal. Možná mě slyšel, možná ne. Ale v jednu chvíli se mu pohnula ruka a sevřel mi prsty. Slabě, skoro neznatelně. A to stačilo. Neřekl nic, ale cítil jsem, že o těch jejich řečech ví. A že ho to mrzí.
Když jsem odcházel, měl jsem pocit, že se loučím ne jen s dědou, ale s kusem sebe. S tím klukem, který kdysi běhal po zahradě, hrával si s dřevěnou pistolí a věřil, že rodina drží při sobě. Možná jsem vyrostl, možná jsem se jen vzdálil. Ale tehdy, na chodbě nemocnice, jsem si slíbil, že až jednou budu mít vlastní rodinu, nikdy nebudu mluvit o lidech, jako by to byly věci.
Děda zemřel o tři dny později. Když mi to máma volala, byl jsem zrovna v tramvaji na cestě do práce. Jen jsem přikývl do ticha. A někde mezi zastávkami jsem si uvědomil, že ten dům, o který se všichni hádali, už pro mě nemá cenu. Protože to nejdůležitější, co v něm bylo, právě odešlo.
