Článek
Šel jsem večer s košem. Nic zvláštního, obyčejná rutina. Jen vyhodit pytel a zpátky k televizi. Venku byl klid, typický večer na sídlišti – z oken se linulo světlo, někde vrčela pračka, někdo venčil psa. Ale u popelnic se něco lesklo. Malá černá peněženka, trochu odřená, ale jinak zachovalá. Rozhlédl jsem se, jestli někdo nejde — nikde ani noha.
Zvedl jsem ji, otevřel. Žádný balík peněz, jen pár mincí, spíš drobné na rohlíky. Zato dokladů až až: občanka, řidičák, platební karty, věrnostní kartičky, Multisportka. Na občance jméno, které mi bylo povědomé.
A pak mi to docvaklo — SVJ. Tohle jméno jsem slyšel na schůzích, když jsme se hádali o opravu střechy a výměnu zámků. Tak jsem si řekl, že to zkusím. Možná je to někdo z vedlejšího vchodu.
Zazvonil jsem. Otevřel mi chlap, tak kolem čtyřicítky, v tričku a teplákách, tvářil se překvapeně. Říkám mu, že jsem našel peněženku, a čtu jméno. „To je můj brácha,“ povídá. „Byl tu včera, asi ji ztratil.“
Podávám mu ji, že je celá, jen bez hotovosti — nebyly tam žádné bankovky, jen pár mincí.
A v tu chvíli se mu změnil výraz. Z takového vděčného na… podezíravý.
„Počkej,“ říká, „on tam měl peníze. Docela dost.“
„No, já nevím,“ odpovím, „já ji našel takhle u popelnic.“
„Jo… jasně,“ pronese tónem, který říká přesný opak.
V tu chvíli jsem měl chuť mu tu peněženku nacpat zpátky do ruky a říct: Tak si ji strč třeba do popelnice zpátky, blbečku. Ale neřekl jsem nic. Jen jsem se otočil a šel.
Druhý den jsem si všiml, že něco je jinak. Lidi ze vchodu zdraví tak napůl, koukají bokem, nebo dělají, že mě nevidí. Jako kdybych jim dlužil peníze, které jsem nikdy neměl. A nejvíc mě štvalo, že jsem věděl proč. Brácha si zřejmě postěžoval — a příběh o tom, jak „někdo našel peněženku bez peněz“, se rozjel po baráku rychlostí světla.
A víte co je nejhorší? Že jsem to fakt udělal jen proto, že jsem si říkal, že by mě taky potěšilo, kdyby někdo vrátil mou peněženku.
Že i kdybych přišel o hotovost, aspoň bych měl doklady, nemusel běhat po úřadech, vysvětlovat.
Jenže teď už vím, jak to dopadá.
Za dobrotu na žebrotu.
Dnes, když jdu kolem popelnic, dívám se jinam. Kdyby tam ležela plná peněženka, nehnul bych brvou. Možná bych ji kopnul dál, aby mě s tím náhodou nikdo nespojoval. Protože o dobré skutky tady nikdo nestojí — lidi spíš čekají, koho můžou podezřívat.
A víte co? Není to o té peněžence. Je to o tom, že v tomhle domě, v těch našich panelákových hnízdech, se lidi víc zajímají o drby než o pravdu. Všichni všechno vědí, ale nikdo nic neví jistě. A i když člověk nic neudělá, vždycky se najde někdo, kdo to „ví líp“.
Až zase na schůzi SVJ někdo začne o tom, že „v tom domě chybí důvěra“, asi se neudržím a řeknu: Důvěra? Ta leží někde u popelnic. Vedle jedné černé peněženky a pár mincí.
