Článek
Potkali jsme se v baru, kde člověk nechá za večer tolik, co jiný nevydělá za měsíc. Takový ten podnik, kde šampaňské teče pomalu, ale peníze rychle, a světlo dělá z lidí hezčí verze sebe samých.
Seděla tam s kamarádkami, smála se, telefon v ruce, perfektní nehty a výraz, že přesně ví, kolik stojí každá vteřina její pozornosti.
Když se na mě podívala, věděl jsem, že to není kvůli mému úsměvu. Ale i tak jsem se usmál zpátky. Protože jsem věděl, že tu hru chci hrát.
Než se ptáte — jo, zbohatl jsem podnikáním. Ne žádné dědictví, žádná náhoda. Roky práce, rizika, stres, pár pádů a pak pár hodně dobrých rozhodnutí. Takže ano, můžu si dovolit život, o kterém jiní jen mluví. A ano, můžu si dovolit i ji.
Lidi si myslí, že když muž přizná, že jeho žena je s ním kvůli penězům, že je blázen. Jenže já nejsem hlupák. Já chápu pravidla. Ona přináší krásu, pozornost, mladost a lehkost. Já přináším stabilitu, jistotu, možnosti. To není vztah z pohádky, to je obchod s emocemi. A já jsem v byznysu dobrý.
Kdybych bydlel v paneláku a platil složenky po výplatě, neexistoval bych pro ni. Ale proč by měl? Každý z nás chce to nejlepší, co dokáže získat. Já chtěl ženu, která mě motivuje žít naplno, a ona chtěla muže, který jí to umožní. Férová výměna. Žádné přetvářky, žádná moralita.
Když jdeme po ulici, vidím ty pohledy. Ty tiché soudy v očích lidí, co si myslí, že mají patent na čisté úmysly. „Podívej na něj, chudák, kupuje si lásku.“ Ne, přátelé. Nekupuju si lásku. Kupuju si zážitek. A on stojí za každou korunu.
Líbí se mi, jak umí být přítomná. Jak mě dokáže vytáhnout z práce s větou „pojď, žijeme jen jednou“. A já jdu. Protože s ní mám pocit, že to všechno, co jsem vybudoval, konečně k něčemu je. Že ty hodiny za stolem, stres, jednání, všechno to mělo smysl. A že si to můžu užít.
A víš co? Občas si říkám, že mezi námi něco je. Ne to klasické, romantické klišé, ale něco skutečnějšího. Někdy ji přistihnu, jak se na mě dívá jinak — ne na muže s peněženkou, ale na člověka, kterého si váží. A možná v tu chvíli i trochu miluje. Jenže my jsme oba dost dospělí na to, abychom to nepotřebovali pojmenovat.
Naše city nejsou čisté, ale jsou opravdové.
Vím, že kdybych přišel o všechno, možná by odešla. Ale stejně tak vím, že kdyby odešla hned, chyběla by mi. Protože jsme si zvykli být jeden druhému zrcadlem. Ona mi připomíná, proč jsem začal chtít víc. Já jí dávám pocit, že její sny nejsou jen iluze.
Vím, že beze mě by si ten svůj životní standard neudržela. A ona to ví taky. Ale nehraje si na opak – a to na ní vlastně cením nejvíc.
Nevydírá city, nehraje na lásku, jen bere to, co jí dávám, a vrací to po svém. Jasně, někdy si říkám, že by mohla mít trochu víc pokory, ale pak ji vidím, jak se směje, jak se umí bavit, jak mě dokáže zvednout z gauče a připomenout mi, že život není jen práce a účty. A v tu chvíli mi dojde, že ji vlastně potřebuju víc, než si chci přiznat.
Ne proto, že bych bez ní nevydržel, ale proto, že se s ní žije líp. Jednodušeji. Veseleji.
Možná mě využívá, ale i já využívám ji. A možná právě v tom je rovnováha, kterou jiní ve vztazích marně hledají.
Když sedíme večer na terase a město pod námi bliká světly, nepřemýšlím, jestli mě má ráda. Stačí mi, že tam je. Že mě poslouchá, i když nerozumí všemu, co říkám. Že se směje, že si hraje s vlasem a že vypadá přesně tak, jak chci, aby vypadala žena, kterou mám vedle sebe.
A v tu chvíli vím, že to celé dává smysl.
Takže ano – žiju se zlatokopkou. Dobrovolně, s úsměvem a s vědomím, že jsem si to vybral. A jestli si myslíte, že to o mně něco vypovídá, máte pravdu.
Vypovídá to, že vím přesně, co chci. A že si to můžu dovolit.
