Článek
Když si vzpomenu, jak to všechno začalo, musím se usmát. Byli jsme ještě děti. On měl rozcuchané vlasy, smál se tak, že se na něj nedalo zlobit, a uměl být klidný, i když všichni kolem zmatkovali. Já byla ta divočejší, hlasitější, snící o velkých věcech. On byl moje jistota.
Začali jsme spolu chodit na střední. Byla to ta první opravdová láska, o které si myslíš, že přejde – ale ona nepřešla. Po maturitě jsme spolu začali bydlet a krátce nato jsme se vzali. Byli jsme mladí a chudí, ale šťastní. Měli jsme jeden druhého a pocit, že svět nám leží u nohou.
Roky ubíhaly, přišly děti, práce, hypotéka. A s nimi i něco, co jsem tehdy neuměla pojmenovat — rutina. On byl skvělý manžel. Vážně. Pomáhal s dětmi, nikdy se nevymlouval. Když jsem byla nemocná, vařil, prál, staral se. Nikdy jsme neměli nouzi — postaral se, abych se nemusela trápit penězi. Vždycky říkal, že chce, aby se naše rodina měla dobře. A my se měli.
Jenže někde v tom všem jsem se já začala ztrácet.
Nejspíš proto, že všechno bylo až moc jisté. Moc klidné. Moc stejné. Každý den měl přesně daný rytmus – snídaně, práce, děti, večeře, televize, spánek. Nebylo v tom nic špatného, ale já jsem začala cítit, že pomalu usínám zaživa. Toužila jsem po něčem jiném. Po něčem, co by mě znovu probudilo. Po dobrodružství. Po pocitu, že ještě žiju, že se mi srdce rozbuší ne z povinností, ale z touhy.
Začala jsem si namlouvat, že ten život, co mám, je jen stín skutečného štěstí. Že někde venku čeká něco lepšího. A tak jsem to udělala. Odejít bylo strašně těžké, ale zároveň jsem cítila úlevu. Věřila jsem, že dělám něco odvážného. Že mě čeká nová kapitola, kde znovu objevím sebe samu.
Jenže svět venku nebyl takový, jaký jsem si vysnila.
Zůstat sama s dětmi znamenalo, že jsem najednou byla ta, na kterou všechno padá. Únava, účty, nekonečné starosti. A když děti spaly, přicházela samota. Dlouhá, těžká, studená.
Zkoušela jsem randit, ale bylo to… jiné. Muži v mém věku už většinou nechtěli znovu budovat rodinu. Chtěli jen chvíli zábavy. A ti, co byli milí, zase neměli prostor pro dvě děti a rozvedenou ženu s unavenýma očima. Najednou jsem si připadala neviditelná.
A mezitím on… můj bývalý.
Začal běhat, chodí do posilovny, stará se o sebe. Na fotkách s dětmi se usmívá tím stejným klidným úsměvem, který jsem kdysi milovala. Vypadá spokojeně. Lidé říkají, jak mu to sluší, jak rozkvetl. A já se dívám a říkám si – proč jsem to tehdy neviděla?
Měla jsem všechno. Muže, který mě miloval, domov, jistotu, bezpečí. A přesto jsem odešla, protože jsem si myslela, že mi něco chybí. Možná mi ale nechybělo nic – jen jsem přestala vidět to, co mám.
Dnes už nevím, co dál. Snažím se být dobrá máma, držet se. Ale někdy večer, když děti usnou a byt se ponoří do ticha, mám chuť si pustit starou písničku, kterou jsme poslouchali na střední. Zavřít oči a znovu cítit ten klid, který jsem tehdy brala jako samozřejmost.
A někdy si říkám, že možná to dobrodružství, které jsem hledala, nebylo tam venku.
Možná to bylo právě v té každodennosti, kterou jsem opustila.
