Článek
Naše rodina prochází těžším obdobím. Moje žena Linda (35) si na dětech léčí staré křivdy z dětství. Její přístup k výchově mě čím dál víc děsí. Mám pocit, že se snaží být dokonalá máma, ale někde po cestě ztratila cit pro rovnováhu. A já mám strach, že naše holky si z toho ponesou jizvy, které půjdou těžko zacelit.
Dětství bez podpory
Linda mi často vyprávěla, jak moc jí v dětství chyběla pozornost rodičů. Nikdy ji k ničemu nevedli. Chtěla se věnovat hudbě, zkusit tanec, mít nějaký kroužek — ale doma pro to nebyla žádná podpora. Nechávali ji vyrůstat „po svém“. Nikdo neřešil, co jí, ani co ji baví.
V pubertě měla problémy s váhou, necítila se hezká ani úspěšná a vrstevníci si z ní dělali legraci. Tehdy si prý slíbila, že až bude mít jednou děti, nikdy nedopustí, aby dopadly stejně. Jenže teď mám pocit, že zachází do opačného extrému.
Máme dvě dcery — devítiletou Lauru a sedmiletou Emy. Jsou bystré, citlivé a vnímavé, ale Linda na ně klade tak vysoké nároky, že se bojím, aby z nich jednou nezbyly jen nervózní holky bez sebevědomí. Někdy mám pocit, že žijeme spíš v malém tréninkovém centru než v domově.
Kontrola nad každým detailem
Pamatuju si, když byla Laura malá. Moje máma jí chtěla dát kousek čokolády, a Linda jí v tu chvíli plácla přes ruku. „Moje děti sladké jíst nebudou,“ prohlásila tehdy. Bral jsem to jako přehnané, ale doufal jsem, že ji to časem přejde. Nepřešlo.
Po druhém porodu se Linda pustila do běhání, cvičení, zdravé výživy. Chtěla být dokonalá — a začala vyžadovat totéž i od holek. Každý den měl přesný řád: co se jí, kdy se vstává, jak dlouho se cvičí. Někdy jsem měl pocit, že v našem bytě tiká metronom, podle kterého musíme všichni žít.
Dětství podle plánu
Když Laura dostala první kolo, nešlo o radost, ale o výkon. I když nechtěla jezdit, musela. Každý víkend jsme měli povinné cyklovýlety — a Emy, tehdy ještě malá, seděla za mnou v sedačce a tiše pozorovala, jak její sestra šlape se slzami v očích.
Později Linda přihlásila obě na tanec. Ani jedna o to nestála. Emy chtěla malovat, Laura zkoušet fotbal. Ale Linda měla jasno — „tanec rozvíjí disciplínu“. Postupně přidala i klavír a balet. Holky byly vyčerpané, často protivné, a přestávaly se smát. Z obýváku se stal prostor pro dril, ne pro radost.
Jednou jsem se pokusil oponovat:
„Lindo, není toho na ně moc? Jsou ještě malé.“
Podívala se na mě a bez váhání odpověděla:
„Jednou mi za to poděkují. Teď se učí, že bez dřiny nic nejde.“
Malá vzpoura a velký trest
Před pár týdny za mnou přišla Laura a nesměle se zeptala:
„Tati, mohla bych někdy ochutnat čokoládu? Jen trošku?“
Podívala se na mě těma obrovskýma očima, a já v tu chvíli prostě nedokázal říct ne. Vzal jsem obě holky na hřiště a koupil jim zmrzlinu.
Jenže jsme měli smůlu. Linda nás uviděla.
Zůstala stát, v ruce taška s nákupem, a jen se na nás dívala. Doma pak následovala bouře. Prý jsem sabotér jejího stylu výchovy a že děti kazím. Od té doby je ještě přísnější. Holky se jí začaly bát.
Nevím, jak z toho ven. Miluju ji, ale čím dál víc mám pocit, že se snaží napravit sama sebe skrze naše děti. A že mezitím zapomíná, co znamená být mámou — a rodinou. Možná má dobré úmysly, ale někdy i ty nejupřímnější snahy dokážou napáchat největší škody.
