Článek
Šel jsem dělat velký nákup. Takový ten typ, kdy už u vchodu víš, že tě čeká plný košík a ramena budou bolet ještě večer. Tentokrát jsem měl s sebou dceru. Čtyři roky, trpělivosti nula, potřeba komentovat všechno okolo — nekonečná.
„Tati, tohle! A támhleto! Ne, tohle chci víc!“
Snažil jsem se být rychlý: jídlo, drogerie, pití, všechno do vozíku co nejrychleji, protože čím déle jsme tam byli, tím víc se moje dcera měnila z dítěte na živý alarm. A já, po dni v práci, už fakt neměl sílu vyjednávat o každém jogurtu s princeznou na obalu.
U pokladny jsem věci skládal logicky: nejdřív těžké — prací prášek, lahve s nápoji, pytel brambor, pak menší, křehčí věci — jogurty, ovoce, a nakonec rohlíky v sáčku. Myslel jsem, že jsem jich vzal deset. Automatika. Vždycky beru deset.
Dceru jsem držel za ruku, protože se mezitím pokoušela utéct pro samolepky k informačnímu pultu.
Pokladní vzala sáček s pečivem a zeptala se:
„Kolik jich máte?“
„Deset,“ odpověděl jsem.
Zamračila se. „To se mi nezdá.“
„Tak je klidně přepočítejte,“ řekl jsem.
Ona protočila oči, nahlas vzdychla, aby to slyšel půl obchodu, vzala sáček a začala ho otáčet a mačkat, jako by kontrolovala zavazadlo podezřelého na letišti, ne pečivo za pár korun. Lidi ve frontě netrpělivě popocházeli, někdo si demonstrativně odkašlal. Cítil jsem na zádech pohledy ve stylu „hlavně už to dokončete, chceme domů“.
„Jedenáct,“ oznámila tónem, jako kdyby právě odhalila pašeráka.
„Aha, tak jeden navíc. Přidejte ho,“ říkám klidně.
Jenže ona začala kázání. „Pane, uvědomujete si, že kdybyste ten rohlík nezaplatil, je to krádež? Takhle to lidé dělají pořád. To není jen tak.“
Dýchal jsem. Dítě už natažené jak struna. Já naštvaný, ale pořád slušný. „Řekl jsem vám, ať je přepočítáte. Byl to omyl.“
Ale ona jela dál, hlas čím dál víc poučující, jako by mluvila s někým, kdo chtěl odnést televizi pod bundou.
„Víte co? Ty rohlíky si klidně nechte všechny,“ řekl jsem pomalu. „Vezmu jen zbytek nákupu.“
Prodavačka začala znovu nadávat, že to je problém, že rohlíky nelze vrátit do regálu a musí se vyhodit, že jí to přidělává práci a obchod přichází o peníze. Mluvila tak, aby to slyšel celý obchod — jako by chytila mafiána s pašovaným pečivem.
„Jestli z toho budete dál dělat scénu,“ řekl jsem klidně, „tak tady nechám celý nákup a odejdu.“
Ticho. Pak nasupeně odložila sáček s rohlíky stranou a začala a zbytek nákupu. Každou věc přehodila na druhou stranu kasy s výrazem, že by nejradši přehodila i mě.
Když skončila, vyštěkla částku.
Já se mile usmál a sladkým hlasem dodal:
„A nezapomněla jste se mě zeptat na vaši věrnostní kartičku?“
Zákazník za mnou už se začínal dívat dost podrážděně.
Pokladní bez jediného výrazu pípla kartičku, vzala peníze, ani slovo.
Vzal jsem dceru, zboží a šel.
„Hezký den,“ řekl jsem s úsměvem. „Já si ho zkazit nenechám.“
