Článek
Nikdy jsem neměla s tchyní špatný vztah. Jasně, občas něco prohodila o tom, že „za její doby se dělaly věci jinak“, ale jinak byla z těch žen, které prostě pořád něco dělají.
Hlídala dceru, vařila, uklízela, a ještě u toho stihla vyprat záclony. Já jsem byla ráda – díky ní jsem mohla v klidu pracovat, aniž bych měla pocit, že dcera tráví den před tabletem.
Každé ráno přišla s úsměvem, sundala si svetr, svázala si vlasy do uzlu a prohlásila:
„Tak co, holky, co dneska podnikneme?“
Byla to taková naše rutina. Vždycky jsem odcházela do práce s klidem, že doma je všechno v nejlepších rukou.
Až do toho dne.
Měla jsem mít dlouhou poradu, ale ráno mi volali, že ji ruší. Zůstala jsem tedy doma. Říkala jsem si, že aspoň vypiju kávu v klidu, aniž bych spěchala. Tchyně už byla u nás, dcera si hrála v pokojíčku, z kuchyně se linula vůně vývaru. Idylka.
Šla jsem si pro hrnek a koutkem oka zahlédla, jak tchyně bere hadr, mizí v koupelně a po chvíli se vrací s mokrým mopem.
Něco mi na tom nesedělo. Zvědavost – nebo možná tušení – mě donutila jít se podívat.
Otevřela jsem dveře do koupelny a na okamžik zůstala stát.
Tchyně se nakláněla nad záchodovou mísou, hadr v ruce, a s naprostým klidem ho máchala ve vodě. Pak ho vyždímala, otřela si ruce o kalhoty a odešla směrem do kuchyně.
„Počkej… ty ten hadr mácháš v záchodě?“ zeptala jsem se, i když odpověď jsem vlastně znala.
„No a co?“ otočila se na mě s překvapeným výrazem, jako bych se ptala na něco úplně zbytečného.
„Máme přece kbelík,“ řekla jsem tiše, ještě v šoku.
„Ale proč bych běhala s kbelíkem? V míse je to hned,“ usmála se. „A ruce jsem si opláchla, když jsem ždímala hadr.“
Nevěřila jsem vlastním uším.
Stála jsem tam, ztuhlá, a pozorovala, jak ta samá ruka, která se před chvílí dotýkala vnitřku toalety, sahá po hrnci a míchá polévku.
Ten moment, kdy se realita střetne s něčím, co prostě nemůžeš přijmout, je zvláštní.
V hlavě ti běží: To není možné. To musí být omyl.
Ale není.
Neřekla jsem nic. Jen jsem se omluvila, že si dám později, a polévku vylila do dřezu hned, jak odešla.
Ten den jsem si uvědomila, že některé věci člověk prostě nechce vidět, protože by mu zbořily iluzi. Já jsem si dlouho říkala, že tchyně to „má pod kontrolou“, že její způsoby jsou jen jiné. Ale ten obraz – hadr v záchodě, polévka na plotně, ruce bez mytí – ten už ze sebe nesmyješ.
Když se mě pak ptala, proč ji tolik nevolám hlídat, vymluvila jsem se na práci. Nechtěla jsem hádku.
Ale pravda je, že od té chvíle jsem dceru nechala jen u lidí, u kterých jsem si byla jistá.
A pokaždé, když vytírám podlahu a mačkám hadr v čisté vodě, slyším v hlavě její větu:
„Na co kbelík? V míse je to pohodlnější.“
A pokaždé se mi trochu zvedne žaludek.
