Článek
Běhala každé ráno. Ne kvůli kondici, ale kvůli hlavě. Říkala, že běh jí pomáhá vypnout, že je to chvíle, kdy nemusí mluvit s lidmi, poslouchat e-maily ani řešit, co bude k večeři. Já jí to přál. Znamenalo to taky půl hodiny ticha doma, než se vrátila, rudá v obličeji, zpocená a spokojená.
To ráno bylo stejné jako všechna ostatní. Slunce ještě nevyšlo úplně, světlo mělo ten šedavý odstín, kdy se den teprve rozbíhá. Vzduch byl chladný, tráva vlhká a silnice se leskla po noční rose. Na ulici znělo jen vzdálené bzučení aut, občasné zaštěkání psa a tlumené kroky běžců po asfaltu.
Vstala, oblékla si běžecké legíny, mikinu, sluchátka do uší a zamávala mi. „Budu zpátky za půl hodiny,“ řekla. Já si dělal kávu, pustil rádio a přemýšlel, že cestou do práce koupím pečivo. Zpívající moderátor v ranní show říkal něco o slibném počasí, ale oblohu zakrývaly mraky.
Když se dlouho nevracela, neřešil jsem to. Občas si přidávala kolečko navíc, někdy se zastavila v parku u lavičky, aby protáhla nohy. Když přišla, byla rozesmátá. Takovým tím smíchem, který značí víc úlevu než veselí. Zeptal jsem se, co se stalo.
„To bys nevěřil,“ řekla, „ale asi jsem právě byla svědkem karmy v přímém přenosu.“
Vyprávěla mi to po krocích, pomalu, s rukama obtočenýma kolem hrnku čaje.
Běžela po hlavní cestě u parku. Ta trasa byla oblíbená — dlouhá rovinka, vedle chodník, za ním alej stromů a cyklostezka. Lidé tam běhali, venčili psy, jezdili na kolech. Všechno klidné, obyčejné.
Za ní přibrzdila šedá oktávka. Motor tiše vrněl, auto jelo těsně kolem chodníku. V kabině seděl muž, možná čtyřicátník, opálený, s brýlemi a sebejistým výrazem. Stáhl okénko, vyklonil se ven a zakřičel:
„Hej, krásko! Krásné legíny – a ještě lepší, co je v nich!“
V ten moment se mu zřejmě zdálo, že udělal vtip století. Smál se, jeho hlas zněl přesně tím tónem, který člověk pozná i z dálky – sebevědomý, drzý, ale prázdný.
Ona dělala, že ho neslyší. Zrychlila, oči upřené dopředu. A pak to přišlo. Krátké zapištění brzd a tupá rána, jak narazil do zadku dodávky, co čekala na červenou.
Auto se zastavilo s trhnutím. Airbagy vystřelily, jak se kapota prohnula nárazem. Běžkyně zůstala stát u kraje chodníku. Chvíli trvalo, než se dveře oktávky otevřely. Muž vylezl ven, rozhlédl se, chytil se za hlavu a kopl do pneumatiky.
Z náklaďáku vystoupil řidič — starší chlap v montérkách, s vestou přes tričko. Obešel zadní roh auta a začal gestikulovat.
„To jste se zbláznil?“ křičel. „Stojím na červený! Co to děláte?“
„Já… já jsem si vás nevšiml,“ koktal muž z oktávky a rozhlížel se kolem, jestli to někdo viděl. Viděl.
Na přechodu stálo pár lidí, dva cyklisté se zastavili a někdo vytáhl mobil. Z vedlejší ulice se ozvalo houknutí, policejní auto s modrými majáky zrovna mířilo k semaforu. Zastavili, vystoupili dva policisté a šli k nehodě.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se jeden z nich.
Muž z oktávky přikývl, i když bylo jasné, že není. Náklaďák měl jen pomačkaný nárazník, jeho auto mělo zmačkanou celou přední masku. Policista si poznamenal číslo, pak se krátce ohlédl na chodník, kde ještě stála ona.
Několik lidí si něco šuškalo, někdo utrousil: „Tak to má za to.“ Jiný přidal: „Některý lekce přicházejí hned.“
Běžkyně se ještě chvíli dívala, pak se otočila a pokračovala dál. Říkala, že běžela s úsměvem. Ne proto, že by mu to přála, ale protože to byla naprosto dokonalá scéna – tichá spravedlnost, která přišla přesně ve chvíli, kdy měla.
Když mi to vyprávěla, usrkávala čaj a já si ji představoval, jak tam stojí u cesty, ve sportovní bundě, dívá se na tu pomačkanou oktávku a nechává to celé za sebou.
„A co ten chlap?“ zeptal jsem se.
„Seděl pak chvíli na obrubníku,“ odpověděla. „Vypadal, jako by tomu pořád nevěřil. Policajti s ním mluvili, zapisovali něco do bločku. Myslím, že měl dost času přemýšlet o legínách.“
Bylo chvíli ticho. V kuchyni tikaly hodiny a z rádia hrála reklama.
„Víš,“ řekla, „nepřeju lidem nic zlého. Ale někdy svět prostě reaguje rychleji, než bys čekal.“
Usmál jsem se. Venku se rozjasnilo, z trávy se zvedala pára a silnice se třpytila.
„Jo,“ odpověděl jsem. „To byla okamžitá karma. V přímém přenosu.“
