Článek
Moji rodiče jsou přesně ti lidé, o kterých se říká, že jsou slušní. Poctiví, klidní, spolehliví. V životě by nikoho úmyslně nepodvedli, neokradli, nepřeskočili frontu ani nezvýšili hlas. Hádky nesnášejí, konflikty je stresují a jakýkoli náznak napětí se snaží okamžitě uhladit. Dlouho jsem to obdivovala. Měla jsem pocit, že takoví lidé by měli být vzorem. Jenže čím jsem starší, tím víc vidím, jak vysokou cenu za tuhle „slušnost“ platí.
Už roky mě štve, že si od ostatních nechají líbit prakticky všechno. Když sousedi parkovali tak, že rodiče nemohli zajet autem před vlastní bránu, nikdy se neozvali. Obešli to, zaparkovali jinde, povzdechli si, ale nic neřekli. Když se někdo nedržel domluvy, jen mávli rukou. „Nestojí to za hádku,“ říkali. „Hlavně klid.“ Já jsem se tehdy rozčilovala víc než oni, ale pořád jsem si říkala, že je to jejich volba.
Jenže postupně mi došlo, že nejde jen o sousedy nebo cizí lidi. Začala jsem si všímat, že toho využívají i ti, kteří by si to dovolit neměli – vlastní rodina.
Nejdřív nenápadně. Teta si půjčila nějaké nářadí a nikdy ho nevrátila. Strýc si půjčil peníze s tím, že je vrátí „co nejdřív“, a to „nejdřív“ se protáhlo na měsíce. Když jsem se ptala rodičů, jestli se ozvou, jen pokrčili rameny. „Ono se to nějak vyřeší.“ Nevyřešilo se. Jen se to zametlo pod koberec.
Pak začaly přibývat další věci. Domluvy, které se nedodržely. Pomoc, která byla automaticky očekávaná, ale nikdy oplácená. Rodiče byli vždycky ti, na které se všichni obraceli, když něco potřebovali. Hlídání, odvoz, peníze, čas. Ale když potřebovali oni, najednou bylo ticho. A oni to zase nechali být.
Čím víc jsem to sledovala, tím víc mě to bolelo. Viděla jsem, jak se jejich ochota stala samozřejmostí. Jak si ostatní zvykli, že rodiče nic neodmítnou. Že se neozvou. Že nebudou chtít vysvětlení. Že všechno pochopí. A nejhorší bylo, že si z nich lidé začali dělat něco jako fackovacího panáka. Ne ze zloby, ale z pohodlnosti. Protože věděli, že můžou.
Zkoušela jsem s rodiči mluvit. Ne jednou, ale mnohokrát. Ptala jsem se jich, proč si nenechají věci vrátit. Proč se nepřipomenou. Proč se nikdy neozvou, když se s nimi někdo domluví a pak to poruší. Odpovědi byly pořád stejné. „Nechceme si kazit vztahy.“ „Rodina je důležitější.“ „Nestojí to za problémy.“
Jenže problémy tím nezmizely. Jen se přesunuly jinam. Do jejich pocitu křivdy, který nikdy nevysloví. Do tichého rozčarování, které se snaží zakrýt úsměvem. Do mého vzteku, který už se mi nedaří skrývat.
Nejvíc mě štve, že oni sami to pořád omlouvají. Hledají důvody, proč to ti druzí vlastně myslí dobře. Proč za to nemůžou. Proč to není tak hrozné. Jako by měli strach pojmenovat věci pravým jménem. Jako by se báli, že kdyby se jednou ozvali, ztratili by svou roli těch „hodných“.
Já je ale takhle vidět nechci. Nechci, aby byli hodní na úkor sebe. Nechci, aby byli ti, na které si každý dovolí, protože ví, že se nebrání. Bolí mě sledovat, jak si ostatní zvykli brát víc a víc, zatímco rodiče se pořád jen přizpůsobují.
Pořád jsou to dobří lidé. To se nezměnilo. Jen mám čím dál silnější pocit, že jejich slušnost se postupně změnila v tiché sebeobětování. A že pokud se jednou nepostaví za sebe, budou dál jen tiší, spolehliví a využívaní. A to je představa, která mě děsí víc než jakákoli hádka.
Někdy mám chuť ozvat se za ně. Říct nahlas to, co oni polykají už roky. Jenže vím, že by jim to nebylo příjemné a možná by se cítili zrazení i mnou. A tak zatím jen sleduju, jak se z jejich slušnosti stává slabost v očích ostatních, a přemýšlím, kde je hranice, za kterou už mlčení není ctnost, ale selhání.
