Článek
Moje rodina žije po generace na venkově – dělají na statku, starají se o pole, krávy, slepice, zahradu. Práce od svítání do tmy a peněz nikdy moc nebylo.
Jsme velká rodina – čtyři bratři, jedna sestra a já.
Jako nejmladší jsem od mala cítila, že chci zkusit něco jiného. Ne že bych se styděla za práci na statku, ale ten svět mi prostě nebyl blízký. Jenže doma se to bralo skoro jako zrada. Bylo přece „jasné,“ že nejmladší zůstane doma, postará se o rodiče a jednou hospodářství převezme.
„Marketing? To budete prodávat vzduch?“
Rodiče si klepali na čelo, když jsem po maturitě řekla, že chci studovat marketing.
„Marketing? To je co, prosím tě? To budete prodávat vzduch?“ ptal se táta.
Nakonec jsem odjela do Brna na vysokou a poprvé v životě se cítila svobodně.
Na škole mě fascinovalo, jak se dá myšlenka proměnit v příběh, který lidi osloví. Psaní, grafika, nápady – to bylo něco, co mi šlo přirozeně. Učila jsem se, jak funguje reklama, jak mluvit k lidem, jak tvořit značky, které mají duši.
Na konci magistra jsme měli vypracovat návrh reálné kampaně. Můj projekt zaujal externího lektora z reklamní agentury. Po prezentaci za mnou přišel a řekl:
„Máte to v sobě. Nechtěla byste si to zkusit u nás v agentuře?“
Neváhala jsem ani vteřinu. A netrvalo dlouho, než si mě v kanceláři začali všímat. Měla jsem nápady, které fungovaly. Jedna z mých prvních kampaní – pro malou kavárenskou síť – se chytla natolik, že o ní psaly marketingové portály.
Chtěla jsem, aby byli hrdí. Nebyli
Když jsem dostala první stálou práci, cítila jsem se pyšná. Vydělávala jsem dobře, konečně jsem si mohla dovolit svoje vlastní bydlení.
Rozhodla jsem se, že pojedu domů a všechno jim řeknu.
Táta mě vyzvedl na nádraží, máma chystala oběd. Sedli jsme si ke stolu, televize hrála v pozadí. Zrovna běžela reklama na minerálku.
„Proboha, zase ta otravná reklama,“ povzdechla si máma.
„Jo, samý kraviny,“ přidal se táta. „Člověk se ani nenají v klidu. A vůbec, ti, co to vymýšlejí, by měli dělat něco pořádného, ne tahat lidem peníze z kapes.“
Sourozenci se smáli a přikyvovali.
Měla jsem jim říct, že přesně tohle dělám já? Že já tu „otravnou reklamu“ vymýšlím?
Místo toho jsem jen polkla a usmála se.
Sestra dodala: „A přitom za to mají určitě majlant! Pár blbejch nápadů a hotovo.“
Máma se zamračila. „No, jestli si někdo vydělává na tom, že lidi otravuje, tak potěš pánbůh.“
Táta přikývl: „Celorok dřeš a sotva vyjdeš, a oni si hrajou na počítači a berou výplaty jak ředitel ČEZu. To je spravedlnost!“
A tak jsem si nechala svoje tajemství pro sebe.
Dvojí život mezi Prahou a Vysočinou
Další rok jsem si žila svoje. Přes den práce v agentuře, večer nápady, prezentace, klienti, co chtěli „něco virálního“.
Dařilo se mi. Dostala jsem přidáno, začala spořit na byt. Ale doma jsem hrála chudou holku po škole, co dělá brigády a sotva vychází.
Na rodinné oslavě si ke mně večer přisedl nejstarší bratr.
„Hele,“ řekl potichu, „viděl jsem nedávno v televizi reklamu, co jste dělali v té tvojí agentuře. Pak jsem narazil na článek o té kampani – byla tam fotka týmu a ty ses tam smála v první řadě.“
Ztuhla jsem.
„Jak to víš?“
„No, těžko bys popřela, že to nejsi ty,“ pousmál se. „Ale neboj se, nikomu jsem nic neřekl.“
Usmál se a dodal tiše:
„Zbláznila by ses, kdybys jim to řekla. Sežrali by tě. A hlavně – využili.“
Začal mi vyprávět svůj příběh.
Rozjel autodopravu a chvíli se mu dařilo. Jakmile to rodina zjistila, měli najednou všichni problémy – půjčky, nedoplatky, rozbité auto, všechno možné. A on jim pořád pomáhal.
„Víš,“ řekl, „oni dělají, že pomáhají tátovi na statku, ale nic z toho nemají. Jen čekají, kdo co přinese.“
Musela jsem mu dát za pravdu. Doma nikdy nebyly peníze – ale vždycky se nějak přežilo. Jen ne díky práci.
Rodina jako pijavice
Když se druhý den při večeři řeč stočila na peníze, jen jsem se pousmála:
„No, nájem je drahej, brigád moc není, musím šetřit.“
Táta si odfrkl:
„Já ti to říkal. Měla jsi zůstat doma. Na statku bys měla jistotu, střechu nad hlavou i jídlo. Ty tvoje reklamy tě neuživí.“
Zůstalo ticho. A mně došlo, že je vlastně dobře, že nevědí pravdu. Kdyby zjistili, že mám slušný plat, nedali by mi pokoj.
V lepším případě by mi vyčítali, že dělám „nesmysly.“ V horším by natahovali ruce.
Tak jsem se rozhodla, že je lepší, když si myslí, že žiju z ruky do pusy, než aby mě brali jako peněženku.
Protože někdy je horší než chudoba to, když se musíš stydět za vlastní úspěch.
