Článek
Už to mezi námi skřípalo dlouho. Žádná velká scéna, žádná bouře. Spíš takové to pomalé vyhasínání, které člověk zpočátku nevidí, protože je zvyklý, že věci nějak fungují. Jenže jednoho dne si všimneš, že věta „jaký jsi měl den?“ je jen zvuk. Ne zájem. Že když sedíte vedle sebe, nejblíž k sobě máte, když se natahujete po dálkovém ovladači.
Jednou večer jsme seděli na gauči, zase každý s telefonem, seriál běžel jen jako kulisa. A já si uvědomil, že jestli něco neuděláme teď, tak už nepřijde nic. A tak jsem otevřel notebook a řekl nahlas to, o čem jsem přesvědčil sám sebe, že je řešení: „Co kdybychom jeli pryč? Jen my dva. Bez všeho toho kolem.“
Zvedla oči od displeje. Vypadala překvapeně, ale ne nadšeně. Takový ten výraz „nečekala jsem to, ale co s tím teď“.
Řekla jen: „Myslíš, že to pomůže?“
Místo odpovědi jsem už hledal letenky. Myslel jsem, že potřebujeme změnit vzduch. Dát si šanci. Nebo jsem možná jen utíkal před tím přiznat si, že problém není únava. Že jsme se prostě vzdálili.
Vybral jsem hotel, kde jsou ty postele s baldachýnem na pláži, kde se smějící páry drží za ruce a vypadají, že jim nic nechybí. Když jsem to platil, měl jsem v břiše pocit, jako když u pokladny víš, že taháš kartu o hranici limitu, ale stejně máchneš rukou. Úspory zmizely na jediné kliknutí. Ona řekla jen: „Díky.“ Tónem, jako když ti někdo podá sůl u stolu.
Na letišti jsme si hráli na pár na dovolené. Selfie, úsměvy, košík s přeraženým croissantem za milion. V letadle jsme se drželi za ruce, ale bylo to držení, které nepřináší klid, jen signalizuje snahu.
První dva dny byly skoro jako dřív. Pláž, voda, opalovací krém, smích u snídaně. Ale mezi větami byly mezery, ve kterých se schovávala pravda. Každý z nás se snažil o „lehkost“, ale když je na ní moc práce, už to není lehkost.
A pak přišla první hádka. O ručník na lehátku. Fakt.
Já ho odnesl, ona ho chtěla nechat, pohádali jsme se, jako by šlo o životní hodnoty. To není o ručníku. To je o tom, že něco uvnitř je dávno napnuté a čeká na první příležitost prasknout.
Další den snídaně v tichu. Já jí donesl ananas, ona řekla „dík“ tónem, který by dokázal zmrazit oceán. Odpoledne hádka o tom, kdo chtěl jít na výlet a kdo to navrhl „jen aby něco bylo“. Neřvali jsme. Hádky beze slov jsou ještě horší.
Večer byla hudba u bazénu. Páry tancovaly. My seděli a popíjeli drink, který chutnal prázdně. Kolem samé zamilované fotky, smích, doteky. A mezi tím my — dva lidi, kteří kdysi byli jako oni. Teď jen turisté, co se snaží zachránit něco, co už dávno doplulo na mělčinu.
Poslední noc jsme seděli na balkoně. Ona se dívala na moře. Já na ni. A v hlavě mi běželo: Jestli teď neřekneme pravdu, už ji nikdy neřekneme.
A ona to řekla první: „Myslím, že jsme to zkusili.“
Žádné drama. Jen věta, která zní lehce, ale nese váhu cihly do hrudi. Přikývl jsem. Co jiného dělat?
Cesta domů byla dlouhá a tichá. Nad hlavami mírně pískalo klimatizační potrubí, někdo za námi chrápal, před námi dítě kopalo do sedačky. A mezi námi bylo ticho, ve kterém byl konec. Jako když listuješ knihu a zjistíš, že už není co číst, jen poslední prázdná stránka.
Doma jsme ještě předstírali normální život dva dny. Rituální neochota udělat ten poslední krok. Třetí den jsme si sedli. Krátce. Bez patosu, bez slz.
„Tak jo?“
„Tak jo.“
A šli jsme balit.
Kufry, krabice, společné fotky, sdílené heslo na Netflix. Byt byl v nájmu, tak jsme ho prostě zavřeli, položili klíče na stůl a dali si krátké „měj se“.
Bylo to zvláštní. Žádný výbuch, žádné „kdyby“. Jen konec, který byl vlastně tichý už dávno. Ta dovolená to jen vytáhla na světlo.
A teď? Já v podnájmu, ona bůh ví kde. Úspory fuč. Jako by ta exotika byla vstupenka na poslední představení něčeho, co skončilo dřív, než jsme si přiznali.
Ale aspoň teď víme, že některé věci se neopravují mořem, sluncem ani drahými pokoji s výhledem.
Některé se prostě nechají odejít.
