Článek
Když jsem se před lety nastěhoval do domu na kraji vesnice, myslel jsem, že největší výhodou bude klid. Žádný hluk z města, žádné davy lidí, jen příroda, pár sousedů a obyčejný vesnický život. Dlouho to tak opravdu fungovalo – až na jednoho člověka. Na souseda od vedle.
Má za domem obrovský živý plot, spíš stěnu ze zeleně. Zpočátku jsem tomu nevěnoval moc pozornosti. Jenže rok od roku se plot rozrůstal, větve se nakláněly přes plot, zasahovaly na naši cestu a postupně i na pozemky. Nešlo projít, aniž by se člověk neoháněl rukama, a s autem už to bylo skoro na škrábance.
Nejdřív jsme to řešili po dobrém. Několikrát jsme za ním s ostatními sousedy zašli a slušně ho požádali, jestli by plot mohl zastřihnout. Nikdy jsme nebyli útoční, vždycky spíš ve stylu: „Hele, sousede, začíná to být trochu nepohodlné, mohlo by se to upravit?“ On se vždycky jen usmál, přikývl a nic se nestalo. Za pár týdnů jsme to zkusili znovu, ale výsledek byl pořád stejný.
Postupem času už to nebyla jen estetická věc, ale i praktická překážka. Na místní cestě se začalo jezdit obtížně, chodit s kočárkem byl malý horor a člověk měl pocit, že se musí neustále prodírat houštinou. Nakonec jsme došli k tomu, že jinak než přes úřady to nepůjde.
Nebyla to lehká volba. Nikdo nechce mít se sousedem spory, už vůbec ne na vesnici, kde se všichni znají a drby se šíří rychleji než oheň. Jenže když jsme viděli, že to ignoruje, nezbylo než to nahlásit. Úřady daly za pravdu nám, soused dostal pokutu a nařízeno plot přistřihnout.
A tehdy začalo peklo.
Od té doby se zdá, že jeho jedinou životní náplní je dělat nám naschvály. Když jdu po dvoře, pustí si nahlas rádio, až se otřásají okna. Sekání trávy? Samozřejmě v neděli v sedm ráno, aby nás vzbudil. Řezání dřeva? Ideálně v době, kdy máme návštěvu na zahradě.
A pomluvy? To je kapitola sama pro sebe. Najednou jsme se od jiných vesničanů dozvěděli, že prý jsme „ti kverulanti, co si stěžují na všechno“. Že jsme ho udali jen ze závisti, protože my prý nemáme tak pěkný pozemek. A že mu závidíme, že si umí všechno udělat sám. Úplné nesmysly, které se ale mezi lidmi uchytí rychle, protože je to prostě zajímavější než pravda.
Nejvíc mě na tom štve bezmoc. Člověk chce mít klid, nechce se hádat ani vést války. Ale když vám den co den někdo znepříjemňuje život, začne to lézt na nervy. Už několikrát jsme se s rodinou bavili, že je to skoro horší než ten přerostlý plot. To byla věc, která se dala vyřešit – prostě zastřihnout. Ale co se sousedovou zlostí a mstivostí?
Zkoušel jsem s ním znovu mluvit, klidně a bez výčitek. Řekl jsem mu, že nás to ruší, že bychom byli rádi, kdybychom se dokázali normálně bavit. Jenže on se jen pousmál a odpověděl: „Měli jste si rozmyslet, než jste mě udávali.“ Tím pro něj všechna diskuze skončila.
Teď jsme v situaci, kdy už nevíme, co dělat. Úřady vám pomůžou s plotem, ale co s lidskou povahou? Nikdo nechce jít do otevřeného konfliktu, protože víme, že by to mohlo být ještě horší. Ale zároveň máme pocit, že ustupujeme a necháváme se šikanovat.
Každý den se vracím domů s tím, že se bojím, jaký naschvál na nás zase čeká. Někdy si říkám, že by bylo nejjednodušší se přestěhovat – ale proč bych měl utíkat? Vždyť jsme nic špatného neudělali. Jen jsme chtěli, aby se dodržovala pravidla a aby se dalo normálně žít.
Celá tahle zkušenost mi vzala tu původní radost z bydlení na vesnici. Klid, který jsem tady hledal, je pryč. Zbyla jen hořkost a pocit, že s některými lidmi prostě po dobrém nehneš. A že když se jim postavíš, připrav se na to, že ti to vrátí všemi možnými způsoby.
Někdy si říkám, že největší luxus není mít velký dům ani velkou zahradu, ale mít normální a rozumné sousedy. Protože když je nemáš, tak ti ani ten nejhezčí domov nepřinese skutečný klid.
