Článek
U nás v rodině se volby neberou jen jako hlasování. Jsou to menší státní převraty, zejména pro mého strejdu Milana. Ten dokáže proměnit obyčejný volební večer v politické drama s jasným koncem: hromování, sliby o emigraci a teatrální prohlášení, že „tady už se fakt nedá žít“.
Letos to začalo už po prvních výsledcích. Televize ještě ani nedomluvila a strejda už seděl na kraji gauče, rudý v obličeji, s dálkovým ovladačem v ruce, jako by tím mohl změnit dějiny.
„No jasně! Zase to vyhráli! To je konec. Hotovo. Já to tady balím, jedu do Německa. Tam si člověk aspoň vydělá, tam se maká a lidi mají rozum!“
Teta jen protočila oči. „Milane, ty jsi chtěl do Německa už před osmi lety.“
„Jo, a měl jsem jít!“ přikývl, jako by to právě teď pochopil. „Víš, kolik tam bere obyčejnej dělník? A víš, kolik tady? Hanba! Já tam budu mít klid, pořádek, a hlavně— žádnou politiku!“
Zbytek rodiny se tvářil, že poslouchá, ale všichni jsme věděli, že to je ta samá písnička jako po každých volbách. Stejná melodie, jen jiná slova. Před čtyřmi lety chtěl do Švýcarska, předtím do Norska. Teď přišla na řadu klasika – Německo.
„Tak proč nejedeš?“ zeptal jsem se ho.
„Nemůžu to udělat jen tak,“ začal vážně, jako by šlo o strategické rozhodnutí. „Musím si zjistit podmínky. Není to jen tak, víš? Ale jestli se to tady bude dál takhle vyvíjet, tak se fakt sbalím. Mám známýho, co dělá u hranic, pomůže mi najít něco v Bavorsku.“
Teta se usmála tím unaveným způsobem, který naznačuje, že tohle už slyšela mockrát. „Milane, ty bys tam po týdnu začal nadávat, že ti chybí český pivo a že Němci nemají smažák.“
„Ale prosím tě!“ mávl rukou. „Já se přizpůsobím. Jsem přece moderní člověk. Němčina mi jde. No… aspoň trochu.“
„Říkal jsi, že umíš jen ‚danke‘ a ‚bier‘,“ poznamenal jsem.
„Jo, no a? To jsou základní slova, bez kterých se tam neobejdeš!“
Televize dál ukazovala výsledky, ale v obýváku už se řešila jen emigrace. Strejda nadšeně plánoval nový život – dům u Mnichova, práci „za normální peníze“ a ticho po večerech, žádná politika, žádní „blbci v televizi“. A čím víc mluvil, tím víc bylo jasné, že nikdy nikam nepojede.
O hodinu později už teta začala odklízet stůl a jen suše prohodila: „Tak si nezapomeň pas. A vem si i tu bundu, co jsi chtěl reklamovat, třeba ji uplatníš v Bavorsku.“
Strejda si odfrkl. „Jo, no, teď to stejně nemá cenu. Musím počkat, jak se to vyvine. Ale jestli to půjde dál takhle, tak už fakt jdu!“
Samozřejmě nešel. O týden později seděl u piva a nadával úplně stejně jako vždycky. Jen s novou větou: „Víš, kdybych tenkrát fakt jel, dneska bych se měl jak král!“
A my ostatní víme, že za čtyři roky přijde další volební večer, další výbuch a další slib o odchodu. Protože můj strejda možná nikdy neemigruje, ale myšlenka na to, že by mohl, ho uklidňuje víc než jakýkoli volební výsledek.
