Článek
Když se brácha s Janou vrátili z Afriky, vypadal jako po lázních. Opálený, usměvavý, mluvil o životním restartu. Seděli jsme u nás na terase, popíjeli kávu, slunce svítilo, ideální sobota. Brácha se rozvalil v křesle, ruce za hlavou, a spustil:
„Hele, to moře! To není jako tady někde v Chorvatsku, to je opravdový oceán! A ty ryby! Tak čerstvý jídlo jsem v životě nejedl!“
Nadšeně gestikuloval a popisoval safari, slony, lvy, západy slunce a smích domorodých dětí, co prý běhaly kolem jejich džípu. Jana seděla vedle něj, taková tišší. Jen se občas usmála, když brácha přeháněl, ale jinak mlčela.
„Bylo to tam nádherný,“ řekla pak. „Ale taky hrozně smutný. Ta chudoba, ty chatrče… lidi tam nic nemají. A nemocnice, to bys nevěřil. Jedna sestra na sto dětí.“
Brácha protočil oči a řekl něco jako: „No jo, Jana viděla bídu a teď zachraňuje svět.“ Zasmál se. Tehdy jsem se zasmál taky.
Jenže o pár týdnů později se ukázalo, že ten jeho fór nebyl až tak úplně vtip.
Začalo to nenápadně. Jana sdílela na Facebooku odkazy na různé neziskovky, psala, jak si váží čisté vody, a že by si měl každý uvědomit, jaké má štěstí. Pak začala chodit na nějaké dobrovolnické přednášky. Brácha to komentoval s úsměvem: „Aspoň ji to baví, ne?“ Ale úsměv mu vydržel jen do chvíle, kdy zjistil, že posílá každý měsíc „pár stovek“ na adopci afrického dítěte.
„To je hezký,“ říkal. „Ale proč zrovna ty? Máš vlastní děti, dospělý, ale pořád tvoje.“
„Tomu tam bys nevěřil, co všechno chybí,“ odpověděla mu prý Jana. „Nemají ani školní sešity. To přece nemůžu jen tak ignorovat.“
Znělo to vznešeně. Kdyby to utnula u těch sešitů, brácha by to ještě rozchodil. Jenže ne.
Za pár měsíců už se u nás při pivu svěřoval, že doma skoro nevidí manželku, protože buď sedí u počítače a píše maily do neziskovky, nebo běhá po charitativních akcích. Prý chtějí pořádat benefiční koncert na pomoc sirotčinci v Keni.
„Hele, já už ani nemám přehled, kolik peněz posíláme,“ říkal a usrkával pivo s výrazem člověka, který tuší, že ztrácí půdu pod nohama.
Nějaký čas na to mi volal. Bylo po deváté večer, hlas unavený, polámaný.
„Ty, představ si, co Jana zase vymyslela,“ začal bez pozdravu. „Chce prodat ten byt po rodičích.“
„Proč?“
„No hádej. Chce za ty peníze jet do Afriky. Na rok. Prý ‚pomáhat v terénu‘.“
Chvíli bylo ticho. Myslel jsem, že si dělá legraci. Nedělal.
„Ona se zbláznila,“ dodal pak skoro šeptem.
Myslel jsem, že přehání, že ji to přejde. Jenže Jana to myslela vážně. Když jsme se potkali příště, měla na krku dřevěný přívěsek ve tvaru Afriky a v očích ten zvláštní lesk, co mívají lidi, co našli „poslání“.
„Musím něco udělat,“ říkala mi. „Nemůžu tady jen sedět a pít kafe, když tam děti umírají na průjem.“
„No jo, ale vždyť jste chtěli cestovat, užívat si. Ty a Petr, bez dětí, volní…“
„Tohle je mnohem důležitější,“ přerušila mě s takovou jistotou, že jsem radši zmlkl.
Brácha to samozřejmě bral hůř. Začal se bránit. Snažil se jí vysvětlit, že pomáhat se dá i odtud. Že není potřeba opouštět všechno, co spolu vybudovali. Ale Jana byla neoblomná.
„Ty tomu nerozumíš,“ říkala mu. „Ty se bojíš, že přestanu vařit večeře. Ale tohle je o životech.“
Nakonec ten byt opravdu prodali. Polovinu peněz si brácha nechal „na důchod“, druhou část Jana přeposlala na účet nějaké organizace, která „zajišťuje humanitární programy v subsaharské Africe“.
Petr (tak se brácha jmenuje, kdybych to nezmínil) mi pak řekl, že jí podepsal všechny papíry jen proto, že už neměl sílu.
„Kdybych jí to rozmlouval dál, skončil bych v blázinci,“ řekl.
Před měsícem odletěla. Poslala fotku z letiště – usměvavá, s batohem, v tričku s logem neziskovky. Pod tím napsala: „Začíná nová kapitola. Pomáhat znamená žít.“
Brácha si to vytiskl a dal na lednici. Ne ze sentimentu, ale prý proto, aby mu to připomínalo, že už nikdy nemá říkat: „Klidně si udělej, co chceš.“
Teď chodí sám na kafe. Někdy i se mnou. Vypráví, že se mu stýská, ale taky že si poprvé v životě pouští televizi, aniž by slyšel větu „zase ty zprávy“.
A když se ho zeptám, jestli věří, že se Jana vrátí, pokrčí rameny.
„Možná jo,“ říká. „Ale už to nebude ta Jana, co odjela.“
A pak dodá, s tím svým unaveným úsměvem:
„Víš, já si vždycky myslel, že ji Afrika okouzlila. Ale ona se jí spíš nechala sežrat.“
