Článek
Měli jsme fofr. Potřebovali jsme se přesunout na druhý konec Prahy, čas tlačil, takže žádný experiment s MHD. Mávl jsem na první taxi, co zastavilo. Se mnou kolega z německé centrály — slušný, korektní typ, co nosí košile i v pátek a nikdy nezvedne hlas. Mluvili jsme spolu německy, protože jinak by to nešlo. On česky neuměl vůbec. Řidič se na nás podíval, přikývl, takový ten výraz „ahá, turisté, výborně“. My řešili pracovní věci, němčina plynula, on se tvářil mile, až moc mile. Už tehdy jsem měl tušení, ale neřešil jsem to. Potřebovali jsme jet, ne analyzovat výraz taxikáře.
Cesta normální. Žádné objížďky, žádná zácpa. Prostě standardní přesun. On mlčel, jen občas tak zvláštně pokukoval do zpětného zrcátka, jako když někdo vyhlíží moment, kdy vytáhne eso z rukávu. Dojedeme. Kolega vytahuje peněženku, já ještě kontroluju mobil. Řidič otočí displej něčeho, co vypadalo jako taxametr z Aliexpressu, a úplně vážně prohlásí: „Tři tisíce dvě stě korun. Nebo sto padesát euro.“ Řekl to tónem, jako kdyby nám oznamoval cenu housky. Kolega se na mě podíval, oči jak sova. Já se na tu částku dívám ještě jednou, jestli tam náhodou není zahrnutá cesta do Vídně s mezipřistáním a masáží krku. 3200 Kč za trasu, která normálně stojí kolem tří set. Možná čtyři stovky, když má blbou náladu nebo hustý provoz. Ne osmkrát tolik.
On čekal, že kývneme. Možná že se zasmějeme jako „haha Praha je drahá“ a vytáhneme cash. Chvíli jsem nic neřekl. Jen jsem se na něj díval. On se pořád usmíval. Kolega nervózně přešlapoval v hlavě. A pak jsem spustil — tentokrát česky. Bez úsměvu, bez obalu: „To si děláte srandu? Tři tisíce? Za tohle? Zkoušíte nás okrást, jo?“ A to bylo ono. Ten jeho chytrej úsměv zmizel, doslova mu spadla brada. Vteřina a bylo po frajeřině. Najednou koktání, jemné pocení, oči uhýbají: „Eee… špatná sazba, pane… to se tam nějak nastavilo… já… to upravím… samozřejmě… omlouvám se…“ Jo. Jasně. Omylem sis nastavil tarif „zloděj deluxe“.
A zázračně, během dvou vteřin, z toho udělá: „Tak… třista padesát může být?“ Takže z 3200/150€ na 350 Kč. Ten samý člověk. Ta samá cesta. Jen najednou ví, že nejsme turistická kasička. Podal jsem mu 350. Bez dýška. Stylem „běž“. On ani nepoděkoval, jen rychle zavřel dveře a nastartoval, jak kdybychom po něm chtěli občanku a výpis z trestního rejstříku.
Kolega se na mě podíval a jen suše řekl německy: „Tohle… to se tady děje běžně?“ A já: „Tady? Ne. Ale na turisty to zkouší. Dneska smůla.“ Šli jsme dál. A kolega si poprvé v Praze uvědomil, že naše město je nádherný, ale občas tu někdo prostě číhá na moment, kdy zníš cizí.
A pravda? Normálně bych to hodil za hlavu. Ale tentokrát jsem si ještě pár minut řekl, že by stálo za to zajít k autu, udělat fotku SPZ a poslat ji na magistrát. Ne z pomsty. Jen aby příště nezkoušel štěstí na někom, kdo tu opravdu hledá hezký zážitek a ne lekci z přežití. Kolega to jen sledoval a nakonec řekl: „Tak teď chápu, proč říkáš, že v Čechách se vyplatí vědět, co a za kolik.“ Jo. Vyplatí. A někdy stačí jen věta česky, aby si někdo uvědomil, že nejsme tak snadný cíl, jak si myslel.
