Článek
Někdy mám pocit, že v tom domě pořád žije víc lidí, než kolik je nás tu ve skutečnosti. Neviditelní spolubydlící – výčitky, závazky, nevyřčená slova. A mezi nimi on – můj tchán.
Ten dům jsme kupovali krátce po svatbě. Já tehdy těhotná, on hrdý, že „kluk konečně dělá pořádný krok do života“. Měli jsme našetřeno, ale ne dost. A tak přišel s nabídkou. Pomohl nám, velkoryse, bez smluv, bez úroků, jen s mávnutím ruky. „Rodina si přece musí pomáhat,“ řekl. Byla jsem dojatá. Cítila jsem vděčnost a trochu i úlevu. Netušila jsem, že spolu s penězi kupujeme i stín, který nás bude provázet další roky.
Zpočátku to bylo nenápadné. Přišel na návštěvu, rozhlédl se a s úsměvem poznamenal: „Ten gauč bych já teda dal jinam, víc ke světlu.“ Nebo: „Tady by to chtělo větší televizi, aby se člověk necítil jak v čekárně.“ Smála jsem se tomu, říkala si, že je prostě zvyklý mít věci po svém. Ale postupně se ty poznámky začaly měnit v návody. Vysvětloval, jak máme přistavět terasu, proč je naše kuchyň „nepraktická“, a jednou dokonce přivezl truhláře, který by nám to „mohl udělat pořádně“.
Manžel se vždycky usmál, pokrčil rameny. „Nech to být,“ říkal. „Táta to myslí dobře.“
Jenže já jsem to dobře necítila.
Začala jsem se přistihovat, že se před každou jeho návštěvou nervózně rozhlížím po domě, jestli je všechno „v pořádku“. Jako by to byl jeho inspekční výjezd. A když pak usedl ke stolu, měl ten svůj pohled – poloviční úsměv, poloviční shovívavost. „Já vám to tenkrát zaplatil, abyste to měli hezký,“ říkával. „Ale tohle… tohle bych já teda udělal jinak.“
Nikdy to neřekl naplno. Nikdy neřekl „je to můj dům“. Ale slyšela jsem to mezi řádky, cítila to v každém jeho tónu. A někde hluboko ve mně se začala ozývat vzpoura, kterou jsem neuměla přiznat nahlas. Protože co bych tím vlastně říkala? Že jsem nevděčná? Že zapomínám, kdo nám pomohl?
A pak přišla ta sobota. Přijel bez ohlášení, jako obvykle. Děti si hrály v obýváku, já pekla koláč a manžel sekal trávník. Tchán si sedl do křesla, vytáhl cigaretu a zapálil si. Prostě jen tak.
„Tati,“ řekla jsem tiše, „prosím tě, ne tady. Děti to nesnášejí.“
„Ale no tak,“ mávl rukou. „Jedna cigareta nikoho nezabije.“
A kouřil dál. Ten kouř se rozléval místností, páchl po vzdoru a po něčem, co jsem už nechtěla snášet. Stála jsem tam, s koláčem v ruce, a cítila, jak se mi třese brada.
„Ne,“ řekla jsem. „Ne tady. V tomhle domě se nekouří.“
Podíval se na mě, překvapeně, skoro uraženě.
„To mluvíš se mnou takhle? V tom domě, který jsem ti pomohl koupit?“
„Ano,“ odpověděla jsem. „Právě v tomhle domě.“
Bylo ticho. Vstal, típnul cigaretu do hrnku s kávou a beze slova odešel na zahradu. Manžel přišel dovnitř až po chvíli, zmatený, napůl zaskočený.
„Co se stalo?“
„Nic,“ řekla jsem. „Jen jsem si připomněla, že ten dům patří i mně.“
Od té doby je mezi námi klid, ale jiný – napjatý, jako povrch vody před bouří. Tchán se ozývá méně, přijíždí jen občas. Manžel se tváří, že se nic nezměnilo, ale já vím, že se změnilo všechno.
Každý den, když projdu domem, se na chvíli zastavím u oken, podívám se ven a v duchu si řeknu: Tohle je náš domov.
Ne jeho, ne koupený darem ani vděčností.
Náš.
A přesto, pokaždé, když to vyslovím, mě napadne, jestli jsem to tehdy nemohla říct jinak, klidněji, s menší tvrdostí. Možná ano. Ale možná právě takhle musel ten okamžik znít, aby byl dům konečně opravdu můj.
