Článek
Jmenuju se Tereza, je mi 34 let a mám sedmiletého syna Matyáše. Rozvedla jsem se před dvěma lety. S Romanem, bývalým manželem, jsme spolu byli jen pár let, ale poslední z nich už se táhly – ticho, výčitky, únava. Když odešel, cítila jsem spíš úlevu než bolest. Jen jsem si tehdy neuměla představit, jak těžké bude žít vedle sebe kvůli dítěti.
Loni v létě jsem potkala Pavla. Byla jsem tehdy přesvědčená, že už nic vážného nechci – že si prostě dám pauzu od vztahů, od očekávání. A pak přišel on. Klidný, trochu nesmělý, s takovým tím pohledem, který tě odzbrojí, protože v něm není ani soud, ani snaha o efekt. Prostě je. Nevnucuje se, nehraje si na spasitele. Ale když jsem se rozbrečela kvůli hlouposti a on mi jen v klidu podal kapesník a řekl „v pohodě“, došlo mi, že právě tohle je ten druh ticha, který mi v životě chyběl.
S Matyášem si sedli skoro hned. Pavel není ten typ, co by se cpal do role táty, ale umí být přítomný – a to někdy stačí víc než slova. Když spolu hrají pexeso a oba podvádějí úplně stejným způsobem, mám chuť se smát i brečet zároveň. A když večer usínám a slyším, jak z vedlejšího pokoje Pavel čte Matyášovi pohádku, vím, že jsem po letech konečně doma.
Na podzim jsme si řekli, že bychom letos zkusili první opravdovou dovolenou. Jen my tři. K moři, na týden, během podzimních prázdnin. Není to nic velkého – jen potřeba na chvíli vypnout, změnit vzduch, dýchat jiný vzduch než ten domácí. Matyáš je z toho nadšený. Každý den se ptá, kolikrát se ještě vyspí, a už má připravený batoh, kam si sám narval plavky, potápěčské brýle a jednu lego figurku.
A pak se ozval Roman.
Nejdřív to znělo docela nevinně – pár otázek o škole, o prázdninách, o Pavlovi. Ale jakmile zjistil, že chceme jet k moři, změnil tón.
„A to ho tam táhneš s tím svým?“
„Roman, to jsou jen prázdniny,“ řekla jsem.
„Bez mého souhlasu nikam,“ odpověděl a zavěsil.
Znáte ten pocit, kdy máte radost, a někdo vám ji během pár sekund přetře strachem? Přesně tak to bylo. Od té chvíle začal psát dlouhé zprávy o „zodpovědném rodičovství“, posílal články o dětské imunitě, o tom, jak se děti snadno ztratí v cizině. Dokonce napsal i mé mámě, jestli si myslí, že „je rozumné brát kluka v říjnu k moři“. Bylo mi trapně i za něj. Každá jeho zpráva měla stejný podtón – že on ví líp, co je pro syna dobré. Jenže realita je taková, že o víkendech, kdy ho má mít, často zapomene, že existuje.
Zpočátku jsem se snažila odpovídat klidně. Ale čím víc jsem vysvětlovala, tím víc jsem cítila, že nejde o Matyáše. Šlo o moc. O to, že já mám život, který on nemá pod kontrolou. A to nesnesl. Měl potřebu se připomenout, zasáhnout, narušit. A i když jsem věděla, že mi to dělá naschvál, fungovalo to – budil mě v noci, znejisťoval mě, dělal ze mě tu, co „se musí obhajovat“.
Nakonec jsem se šla poradit s právničkou – ne že bych chtěla hned něco řešit, ale prostě… chtěla jsem mít jasno. Co kdyby se rozhodl nesouhlasit? Co by to znamenalo? Uklidnila mě – prý pokud mám Matyáše svěřeného do péče a otec neprokáže, že by mu něco hrozilo, nemůže mi bránit. Jenže rozum a realita jsou dvě různé věci.
Matyáš o ničem z toho neví. Pro něj jsou prázdniny pořád jen moře, písek a palačinky k snídani. Každý večer se ptá, jestli už máme letenky, a já říkám, že ano, i když v hlavě přemítám, co všechno se může pokazit. Pavel se mě snaží uklidnit – říká, že to zvládneme, a že Romanova zloba není naše vina. A já mu chci věřit.
Včera večer mi od Romana přišla krátká zpráva:
„Tak teda jeďte.“
Četla jsem ji několikrát. Bez pozdravu, bez tečky. Možná to myslel vážně, možná to byla jen další malá zkouška. Nevím.
Kufr už mám položený ve skříni, ale zatím do něj nic nedávám. Pořád čekám, jestli zůstane klid, nebo se ještě něco semele. A i když mě to celé unavuje, v koutku duše se pořád těším. Protože představa, že jednou opravdu stojíme u moře, Matyáš běhá po pláži a já dýchám ten slaný vzduch, mi dává sílu vydržet.
