Článek
Chtěla jsem si jen na chvíli odpočinout.
Po týdnu v práci, po všech těch schůzkách, deadlinách, vaření, nákupech a nekonečných povinnostech jsem si v sobotu dopoledne domluvila s kamarádkou kávu. Jednu jedinou. Prostě sednout si, vypnout a dát si něco sladkého, aniž by mi někdo zvonil, psal nebo tahal za rukáv.
Vybraly jsme malou kavárnu, kterou jsem měla ráda právě kvůli tomu, že tam býval klid. Měla dvě části – jednu s dětským koutkem a druhou, oddělenou do vedlejší místnosti, kam obvykle chodili lidé bez dětí, s notebookem nebo knížkou. Vzduch tam voněl po kávě, tichá hudba v pozadí, všechno přesně tak, jak má být.
Objednaly jsme si cappuccino, domácí koláč, a zatímco jsme si povídaly, dorazily „ony“. Dvě maminky. Každá s dítětem, možná čtyřletým, možná pětiletým.
Místo aby si sedly do části s koutkem, zamířily rovnou k nám – do té „dospělé“. Usadily se hned o dva stoly dál, kabáty přes židle, tašky na zem. Děti mezitím zmizely v herní části.
Říkala jsem si – fajn, hlavně že je tam mají. Jenže sotva dorazila jejich objednávka, už se to rozjelo.
Jedno dítě vyběhlo z koutku a běželo přes celou kavárnu, až zakoplo o židli u páru naproti. Druhé se za ním rozesmátě hnalo. Maminky nic. Seděly, smály se, jedna vytáhla mobil a druhá začala vykládat, jaký má hrozný den.
Během deseti minut byla kavárna jejich hřiště. Děti běhaly sem a tam, křičely, schovávaly se za cizí hosty, lezly pod stoly. Jedno se chvíli motala kolem našeho stolu, zíralo na náš dortík a pak zase odběhlo. Maminky dál nehnuly brvou.
Personál byl mladý – holka kolem dvaceti, kluk asi stejně starý. Viděla jsem na nich, že neví, co dělat. Dívka se usmála na maminky a nejistě řekla: „Mohly by si prosím hrát v koutku?“ Jedna z maminek se na ni podívala s úsměvem, který by zamrazil i v srpnu: „No tak, jsou to děti, ne?“
A dál nic.
Kluk z obsluhy se snažil situaci zachránit tím, že přinesl dětem pastelky. Ty je vzaly, pár jich rozházely po zemi a běžely dál. Po kavárně se ozýval dupot, výskání, bouchání do stolů, a do toho šustění tašek a pískot, jak se kluci honili kolem stolů.
Všichni hosté se tvářili, že se jich to netýká, ale bylo vidět, jak jim cukají koutky a oční nervy. Paní u okna si zabalila věci a odešla. Mladý pár, který si přišel zjevně na rande, se po sobě jen podíval a dopil kávu ve třech doušcích.
Já jsem se snažila udržet konverzaci, ale s každým dalším výkřikem jsem v duchu počítala do deseti. Kamarádka se po chvíli zasmála: „Měla jsem pocit, že jsme v kavárně, ne v mateřské školce.“
Já jen kývla. „Tohle je ta dětská část, co?“ ukázala jsem směrem ke koutku, který byl teď prázdný, zatímco celá kavárna se změnila v běžecký okruh.
Když jedno z dětí vrazilo do stolu, kde seděl starší pán s notebookem, a málem mu převrhlo kávu, bylo to na hraně.
Pán se na matky podíval, chvíli mlčel a pak klidným, ale zřetelným hlasem řekl:
„Promiňte, ale mohly by si vaše děti hrát tam, kde je to pro ně určené? Snažím se tady pracovat.“
Jedna z maminek se na něj usmála, takovým tím úsměvem, který spíš zabolí než uklidní:
„No tak, pane, to jsou přece děti. Ony si jen hrají.“
„Já vím,“ odpověděl pán klidně, aniž by zvedl hlas. „Ale když si hrají tady, nevyspělí nejsou ony, ale vy.“
A zase se vrátil k práci.
Obě ženy se zatvářily dotčeně, vyměnily si pohoršené pohledy a začaly si mezi sebou něco polohlasně vykládat – evidentně na jeho adresu. Jenže za pár vteřin se zase rozběhly děti, smích, dupot, křik… a celá scéna se rozplynula v hluku.
Když jsme odcházely, děti pobíhaly kolem stolů a hrály si na honěnou, zatímco obsluha se snažila zvednout rozházené pastelky. Slečna za pultem měla ten výraz, který zná každý, kdo dělá s lidmi – směs zoufalství, únavy a rezignace.
Venku jsem se zhluboka nadechla. „Tak tohle mi stačilo,“ řekla jsem kamarádce. „Za tenhle zážitek by si kavárna mohla účtovat příplatek — realita mateřství v přímém přenosu.“
Zasmály jsme se, ale ten smích byl spíš hořký.
A cestou domů jsem si říkala, že není nic špatného na tom mít děti. Ale je něco velmi špatného na tom, myslet si, že celý svět se má automaticky přizpůsobit jim. A že slovo respekt by mělo platit na obě strany – i v kavárně.
