Článek
Je mi 24 let a se svou přítelkyní Petrou (24) jsme spolu čtyři roky.
Na její narozeniny před dvěma týdny jsem zamluvil stůl v jedné známé restauraci v centru Prahy. Byli jsme tam já, ona a čtyři její kamarádky ze střední školy, se kterými se pořád vídá. Chtěl jsem, aby si užila hezký večer, takže jsem to celé zařídil já – rezervaci, dort i drobný dárek.
Abych vysvětlil kontext: vydělávám víc než Petra. Platím celý nájem i energie v našem bytě v Praze, ona se zase stará o nákupy a běžné domácí výdaje. Není to mezi námi nikdy problém, každý přispíváme podle možností.
V restauraci jsem si ale všiml, že Petra i její kamarádky si objednávají jen ty nejdražší věci z jídelníčku – steaky, humra, drahé víno. Překvapilo mě to, ale neřešil jsem, protože jsem předpokládal, že budu platit jen za nás dva.
Když pak přišel účet a číšník se zeptal, jestli to rozdělíme, řekl jsem, že ano. Oznámil jsem, že zaplatím náš účet a zbytek ať si rozdělí kamarádky mezi sebou. Účet byl celkem kolem 27 tisíc korun. V tu chvíli jim všem úplně zamrzl úsměv. Zaplatil jsem za sebe a Petru a kamarádky si zaplatily svoje.
Cestou domů byla Petra úplně zticha. Tvrdila, že je jen unavená, ale bylo mi jasné, že se zlobí. Další týden se mnou skoro vůbec nemluvila. Ptával jsem se jí pořád dokola, co se děje, ale jen krčila rameny. Začal jsem mít podezření, že jde o ten účet, ale nechápal jsem, proč by to pro ni měl být problém.
Nakonec jsem se jí zeptal na rovinu a ona mi vyčetla, že jsem ji ztrapnil před kamarádkami. Podle ní jsem měl jako „chlap“ zaplatit za všechny, když jsem to celé zorganizoval. Nechápal jsem. Řekl jsem jí, že je přece nesmysl, abych platil 27 tisíc za lidi, které jsem skoro neznal. Pohádali jsme se tak, že jsem nakonec odjel na pár dní k rodičům do Plzně, abych si srovnal myšlenky.
Když jsem se vrátil, její postoj se nezměnil. Dokonce mi řekla, že jestli chci, aby se mnou vůbec mluvila, mám poslat kamarádkám peníze zpátky. To už jsem nevydržel a rozešel se s ní. Při odchodu mi řekla, že jsem „chudák“ a že s mojí „žebráckou mentalitou“ si těžko najdu jinou holku.
Samozřejmě mě to zasáhlo. Čtyři roky vztahu přece jen nejsou málo. Včera mi napsala, že jí je líto, že mi nadávala, ale pořád trvá na tom, že musím kamarádkám zaplatit, jinak spolu nemůžeme pokračovat.
Jsem z toho úplně rozhozený. Na jednu stranu ji pořád miluju a nedovedu si představit, že bychom se rozešli kvůli takové věci. Na druhou stranu mě děsí, že vůbec čeká, že bych měl platit cizím lidem jejich drahé jídlo jen proto, že jsem „ten chlap“.
Nevím, jestli mám spolknout hrdost a poslat ty peníze, nebo jestli je tohle varovný signál, že s Petrou prostě nemáme stejný pohled na život.
