Článek
Vždycky jsem říkal, že jsem rád, že má Eva kolem sebe dobré přátele. Je společenská, extrovertní, zatímco já jsem spíš klidný typ. Vnímám to jako určitou rovnováhu – ona mě vytahuje mezi lidi, já ji zase trochu brzdím, když to přežene. Když mi představila Romana, svého „nejlepšího kamaráda“, bral jsem to s klidem. Přišel mi jako fajn chlap, byl milý, vtipný, uměl se bavit. Neměl jsem důvod žárlit.
Jenže časem se začaly dít věci, které mě postavily do nepříjemné situace.
Zprávy, které už nebyly kamarádské
Nejdřív mi Roman psal drobnosti. Nějaký vtípek, poslaný obrázek, občas poznámka, že Evu pozdravuje. Bral jsem to jako snahu navázat se mnou přátelský vztah, když už se vídáme. Jenže pak přišly zprávy, které už neměly s přátelstvím nic společného.
Jednou mi napsal: „Doufám, že víš, jaký poklad máš doma. Eva si zaslouží pořádného chlapa.“
Četl jsem to snad třikrát. Nejprve jsem to chtěl přejít, ale další dny to pokračovalo. Začal naznačovat, že Eva není ve vztahu spokojená, že prý ví víc, než si myslím. Jednou mi dokonce napsal: „Kdybys slyšel, co si o tobě říká, nebyl bys tak klidný.“
Byl jsem šokovaný. To už nebyla kamarádská poznámka, ale jasné rýpání.
Mlčet, nebo to otevřít?
Nevěděl jsem, co mám dělat. Ukázat Evě ty zprávy? Co když o nich vůbec neví? Nebo jí to říct a riskovat, že ztratí kamaráda, kterého zná skoro celý život?
Každý den jsem to v sobě převaloval. Na jednu stranu jsem nechtěl dělat scény a kazit vztah kvůli tomu, že se její kamarád chová nevhodně. Na druhou stranu jsem se cítil zrazený – co když jí Roman opravdu něco našeptává? Co když jí lže o mně, aby mezi nás vnesl pochybnosti?
Rostoucí nejistota
Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem si připadal jako blbec. Začal jsem v hlavě rozebírat každé Evino gesto. Když se zasmála na mobil, hned mě napadlo: píše jí Roman? Když odešla na telefonát, napadlo mě: není to zase on?
Nenáviděl jsem ten pocit, že mi někdo cizí leze do vztahu. Vždycky jsem si myslel, že Eva a já jsme tým, že se můžeme spolehnout jen sami na sebe. Ale teď mezi nás vstoupil její „nejlepší kamarád“ a já jsem měl pocit, že mi bere půdu pod nohama.
Poslední kapka
Jednoho večera mi Roman napsal něco, co mě dorazilo: „Nevíš, co máš, a jestli si to nezačneš vážit, Eva ti uteče.“
V tu chvíli jsem měl chuť mu zavolat a říct mu, ať se stará o svůj život. Ale zastavil jsem se. Věděl jsem, že jakákoliv hádka mezi námi dvěma by nakonec stejně skončila u Evy – a já bych vypadal jako hysterik, který žárlí na jejího dlouholetého kamaráda.
Co dál?
Mám zprávy schované. Každý večer přemýšlím, jestli je mám Evě ukázat. Možná by to vyřešilo všechno – uviděla by, že Roman překračuje hranice, že to není jen kamarádství. Ale bojím se, že jí tím ublížím. Že se budou hádat, že o něj přijde, a třeba mě bude obviňovat, že jsem to způsobil já.
Jsem v pasti. Mlčet a nechat to být? Nebo riskovat, že pravda způsobí explozi?
Vím jen jedno: pokud to nechám dál běžet, dřív nebo později se to celé zvrtne. A pak už možná nebude co zachraňovat.
